Monolog staré duše

V tureckém sedu na oblaku

dívám se na koncová světla vlaku

mého minulého života.

Jistota.

Minulost. Neměnná.

Budoucnost. Proměnná.

Přítomnost. Ve světle. Doma.

Tohle není kóma.

Relaxuji. Odpočívám.

Po kolikáté již

navlékám si svůj kříž?

Čeká mě tvrdá práce.

Rekapitulace

právě proběhlého vtělení.

Bez připojení k sítím dávám sdílení

se svou vesmírnou rodinou.

Co mohou, ať mi prominou.

Na dovolenou, pokud se nepletu,

zaletím si na jinou planetu

vybranou z katalogu

Bohů.

Pak v čase, který nemá hranice

vesmírný střípek u silnice

Mléčné dráhy

objeví se záhy

v procesu milostného vzplanutí.

Jako prsty lusknutí.

Má duše vrátí se zpět

do školních let.

S batohem zkušeností z minulého studia

vše znovu právě začíná.