poezie | Nová tvorba
Otevřela jsem starou almaru
tam někde na půdě domů.
Nakoukla jsem tiše, dýchala pomalu.
Vnímala venkovní šum stromů.
Zaostřila zrak a klekla si k zemi.
Prý tady někde ho kdysi ukryly.
Najednou ucítila jsem, jak zima je mi.
Oči slzami se zalily.
Od pradávna předával se ženám rodu.
Náhrdelník s fotografií z nás té prvé.
Ne, nevěřím na náhodu.
Naprosto cítím sílu své rodné krve.
Ruka ve tmě náhle žije.
Zesílil pocit netušený.
Na zašlé fotce prababička Viktorie
opět předává dále sílu ženy.
Je ráno. Kolonáda strádá.
Mám to tady ráda.
Těžce tuším,
co radit rozervaným duším.
Emoce těšení schované
v objetí loučení.
Lázeňské lungo pijí nově.
Ztracená v každém zbytečném slově.
Ponořená jako do šlehačkového krému.
Zachycení mžiku šťastného vjemu.
Vše objeví se a zároveň mizí v mžiku.
Když najdeš sebe, vážně máš kliku.
Kolonádá strádá v ranním oparu.
Ještě pár chvil tiše sedět zůstanu.
Pane prezidente.
Jsem Češka.
Bojím se.
Jen tak obyčejně.
Dneška.
Pane prezidente.
Vy mě pochopíte.
Já chci jen kousek štěstí.
Osobně nikdy jsem nezvonila na náměstí.
Nikdy neměla jsem své klíče.
Upřímně?
Nikdo už nechce slyšet více.
Pane prezidente.
Jsem Češka.
Zajímá to snad někoho?
Dneska?
Tak snad jediné, co mám, je jizva od anděla.
Jen tak odhodlaná.
Věřte mi.
Dneska mnohem více než včera.
Právě tato slovíčka má obsahovat básnička:
tulipán, držgrešle, alpa, obaly, risk, koloběžka, záclona.
Ani nevím jak, včera vyvolal jsem hádku.
Prý jsem držgrešle a lakomec a urazil jsem její matku.
Ani jsem si nevšiml v tom zmatku,
že zapomněl jsem popřát tchýni k svátku.
Jarmila je její jméno,
že zazdil jsem to, bylo mi vyčiněno.
Nejsem necita a ani hrdina.
Pochopil jsem, že čas omluv právě začíná.
Vešel jsem do obchodu a neměl žádné plány,
do očí mě ťukly dva vadnoucí tulipány.
Koupil jsem ji taky alpu na revmatické zábaly,
k tomu v akci přibral vánoční obaly.
Natěšený rozjel jsem svou koloběžku z kopce,
s velkým riskem dorazil jsem do tchýniny obce.
Zpozdil jsem se čtyři dny, tchýně byla nerada.
Prý co jsem to za zeťáka, vždyť dnes má svátek Milada.
Co Vám budu povídat, byla to pěkná pohroma.
Ze vzteku ji od cigára chytla celá záclona.
Dobrovolní hasiči zasáhli však včas.
Ještě za mnou volala, ať mě vezme ďas.
Poučení z toho plyne jediné:
Pište si vždy upomínky
pro klid v celé rodině.
Můžete si říkat, co jen chcete,
cítím se divně v dnešním světě.
Všichni známe, jak nás zocelí
setkávání s rodinou či přáteli.
Potkat se v kavárně, na horách, u vody.
Nabídnout šlehačku i jahody.
Poklábosit se sousedy.
Prolomit občas tuhé ledy.
Před dvěma roky přišel březen.
Chápali jsme, že za kamna vlezem.
Co je ovšem pecka,
sedíme tam ještě dneska.
Mě ovšem nejvíce chybí NOS – ten určitě nás zachrání.
NOS – Neotřelá Osobní Setkání.
Sedím spokojeně, a přesto nervózní jsem malinko,
neboť za chvíli zaklepe nový rok – ještě je to miminko.
Co přinesl nám ten, co právě odchází?
Spoustů radostí i nesnází.
Pláčeme občas ve svých snech,
po těch, co odešli na druhý břeh.
Zároveň ve svém okolí vítáme děti nové.
Nevíme, zda budou bojácní či hrdinové.
Mezi nemocemi a problémy hledáme padáky.
Přijdou vždy, když už je nečekáme - zázraky.
Přátelství, práce, koníčky, zázemí – pyšní se různými jmény.
Zdraví, láska, domov – potřebují je všichni. Muži i ženy.
A tak se loučím s rokem, co právě vrátka zavírá.
Budeme spolu než odbije dvanáctá hodina.
Pak utřu slzu poděkování
a vyslovím tiše vroucí přání.
Pro všechny mé blízké a přátelé,
ať každý sklidí to, co zaseje.
Ať vyklíčí Vám na Vaší srdeční zahrádce
vše co potřebujete, aby jste se cítili jako v pohádce.
Kytičky zdraví, štěstí, lásky a objetí.
Jak budou vonět zatím nemám ponětí.
Přejí Vám v krásné zítřky víru.
Každému z Vás vnitřní sílu.
A až potkáte lásku – krásnou vílu,
žijte spolu láskyplně v míru.
Veselé se objímejte.
Se všemi kolem se hodně smějte.
Chovejte se, jak se patří.
Jednoduše – buďte šťastní.
