poezie | Nová tvorba
Tak nějak pořád se něco děje.
Od pocitů štěstí k pocitům beznaděje.
Tak nějak svět se točí.
Nikoho nepohorší, že vedle marketu opilec si klidně močí.
Ovšem běda, když někdo řekne Ti pravdu do Tvých očí.
Nikomu není divné, že kolem čteme samé lživé věci.
Vždyť … nelhali by nám přeci.
Jen vlastní názor vytržený z kontextu
málem rve se ti pod vestu.
Jen vlastní postoj – nejít s většinou
stává se příčinou.
Co dodat, poradit, přát si?
Vše v pořádku je, když mlád jsi.
Ovšem s přibývajícími léty dostáváš nádherný dar.
Životní nadhled a pochopení, co opravdu by sis přál.
Usmívám se a čekám … co bude dál …
Život je jak dvojfázové schéma.
Má mě rád nebo nemá.
Život je rozdělen do několika fází.
Mám vše nebo mi něco schází.
Energie, která v žilách běží
na výběr má paletu různorodých dveří.
Jedny s bezpečnostním zámkem,
druhé na pantech visící.
Další spojují Tě s provoněným krámkem,
vedle těch rozbitých s dírou zející.
Příchutě zkoušíš podle nálady.
Zákusek sladký plný záhady
versus steak šťavňatý.
Těžko vyžiješ do další výplaty.
Chvíli zdravý, bohatý.
Chvíli unavený, na gatích záplaty.
I s grošem v kapse v průvanu
před průtrží deště schovám se ve stanu.
Moc ráda na tom božím světě zůstanu.
Se srdcem bijícím
krví proudící
do posledních chvil tančit chci v ulicích.
Každodenní těšení.
Život je dvoufázové jištění.
Opět mezi námi.
Propletení prstů v dlaních.
„Vítej máji“ – ševelí stromy tuto větu.
Nedočkavě jdeme vstříc přicházejícímu létu.
Opět v jeho zajetí.
Jen hluší v srdci nemají ponětí,
co znamená vůně rozkvétajících stromů.
Jen slepí v srdci ptají se na cestu domů.
Opět uprostřed objímání.
Ti, co slyší tlukot srdcí náhlé nemají stání.
Nachází štěstí v kapce rosy, ve čtyřlístku v trávě.
Jen ti co vidí, dobře ví, že to krásné děje se TEĎ právě.
Co Tě trápí, má duše bolavá?
Přeci jen, tak často se to nestává,
abychom spolu
u jednoho stolu
vedly rozhovor plný bolu.
Co Tě trápí, můj člověče po světě chodící?
Možná, že vypadá to jako voda na plicích,
ale je to tak trochu o lidských opicích.
O jejich hádkách, potyčkách a bitvách uvnitř nás.
O tom, jak zabít moře krás.
O tom, jak utopit naději a víru.
O tom, jak vzít si pro sebe od druhého jeho sílu.
Co Tě trápí, má duše bolavá?
Už nic, člověče. Přede mnou je dálava.
Co Tě trápí člověče, po světě chodící?
Už nic, duše má laskavá, hladící.
Stojíme spolu na rozcestí.
Našli jsme, duše má, spolu štěstí.
Ty víš, že neříkám Ti přeci,
kolik mě bolí věcí.
Já vím, že neříkáš mi stále,
co Tě trápí. A tak dále …
Ty víš, že neříkám Ti, co mě bolí
vtaženo do soukolí.
Já vím, že nikdy nikomu si nebral.
Nikdy ničeho ses nebál.
Já vím.
Konečně.
Už.
Pro mě opravdový jsi muž.
Musíš se obrnit proti zešílení.
Občas.
Často.
Musíš se obrnit proti zešílení.
Z nuly na sto.
V každém z nás dříme kus ďábla s andělem.
Záleží na tom, co cestou poberem.
V každém z nás dříme kus anděla s ďáblem.
Záleží na každém z nás, co zvládnem.
Přemýšlej.
Pochopíš, co je základní kámen.
Nehodnoť. Odpouštěj.
Amen.
Jsme jako dvě sušenky spojené k sobě
v této zvláštní době.
Pojítkem na místo sladkého krému
naplněné okamžiky plné vjemu.
Jsme jako dvě kolejnice lemující stejnou trasu.
Ve změti světa hledáme tóny svých hlasů.
Občas v tichu, v síle mlčení
vychutnáváme souznění.
Jsme jako žloutek a bílek v jednom vajíčku.
Třikrát denně kapeme si štěstí na lžičku.
V elixíru nachystaném pro denní užití
v radosti jsme ukrytí.
Jsme jako dva zdroje energeticky napojení.
Jeden pluje si ve svých snech, druhý zajistí bezpečné uzemnění.
Zády k sobě přisátí tvoříme pevnou zeď
v přítomném okamžiku, tady a teď.
Při východu slunce v době tání
má dlaň schoulená je ve tvé dlani.
Při západu slunce na mořském molu
shledání duší.
Jsme spolu.
Život je houpací křeslo.
V klubíčku schoulená jak dítě v děloze
odpočívám v prenatální poloze.
Houpe se se mnou.
Trochu dolů, trochu nahoru
ve vesmírném prostoru.
Neustálé zhoupnutí.
Napětí – k prasknutí.
Posune Tě vpřed
nebo pošle zpět.
Dostal jsi loďku a do rukou veslo.
Život je jako houpací křeslo.