Copánky Tvého objetí

Na chvíli, kdy se něha zmátoří.

spojili nás naši operátoři.

Zahajujeme společnou noc, snovou.

Fantazií omotaná do spletitosti

Tvých bosých nohou.

Propletená v copáncích Tvého hříšného objetí.

Sami spolu navždy prokletí.

Tvůj hlas zahájil svou plamennou dráhu.

A já přes veškerou svou snahu

nejsem schopná ukočírovat svou vláhu.

Oba zavlažení - vážně

nevíme, co vlastně

přinesou nám naše vášně.

Cinkot zvonku.

Cítím se jak nešťastný pes na obojku.

Z pětky přeřazuji – dávám dvojku

a jdu podívat se na nezvaného hosta.

Tam opilý soused.

Věc jednoduchá, prostá.

Tlačí se ke mně, prý na dvojku vína, lahodného moku.

Marnost Té chvíle přemohla mě trochu.

Odmítám a zavírám své dveře.

Dnes, jak zdá se – všichni jsme bez večeře.