NEPŘEHLÉDNI
Milý čtenáři. Dovol nám oznámit, že jsme včera byly slavnostně pokřtěné. Pokud by jsi chtěl Zavolat mi včera a nebo se dozvědět Co v kartách nebylo, není nic jednoduššího než si nás koupit. Zájemci, prosím pište na hanlen@hanlen.cz.
NEPŘEHLÉDNI
Téměř na rok přesně plánuji další křest. Pevně věřím, že tentokráte to vyjde. Už se na Vás moc těším.
NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

Archiv | Září 2020

1601196253-nahled-design-3062508-1280.jpg

Je brzké ráno.

 

Jako každý pracovní den můj budík zvoní ve tři. Doby, kdy jsem vstávala až v půl páté jsou již nenávratně pryč. Potřebuji více času, než si do své pracovní kabelky zabalím několikery brýle, lupu, lepidlo na zubní protézu, náhradní spodní prádlo, tena plínu, hůlku, naslouchadlo a složím mobilní chodítko.

Nestěžuji si, staří lidé již tolik spánku stejně nepotřebuji.

Vytahuji z lednice namletou svačinku, kterou si vždy připravuji již den předem a vyrážím na autobus. Ještě štěstí, že jezdí pořád ten stejný šofér, co se mi kdysi v padesáti tak líbil. Ani on se za posledních dvacet let nezměnil a stálé si drží své pracovní místo.

 

V autobuse je jako vždy pěkná legrace. Se svými postaršími kumpány trošku křičíme, ale jak jinak bychom se dozvěděli, jak jsme se měli o víkendu a zda už naše pravnoučata chodí na vysokou školu?

Je občas těžké vzpomenout si na všechno, co chceme říct, ale nám to nevadí. Stejně si prd pamatujeme a zítra si to všechno zopakujeme.

Naštěstí ještě netrpím špatnou orientaci v prostoru, a tak svou kancelář najdu vždy na první dobrou. Jsem na to hrdá a moc dobře vím, kolik mých spolužáků mi to závidí.

 

Jako každé ráno, zakleknu dolů k počítači, abych ho zapnula. A pak počkám na mladší kolegy, kteří mě hned po svém příchodu do práce laskavě zvedají ze země. Chodí až na devátou. Minule jsem tak ležela tři hodiny a pěkně jsem od země prochladla. Tak už si sebou vždy beru i termofor a teplé ponožky. Už i naše babičky věděly, že nejhorší je prochladnout od noh.

 

Můj téměř bystrý rozum se pomalu probouzí, a tak mohu svými revmatickými prsty lehce zpracovávat veškerou elektronickou korespondenci. Obdivuji svého šéfa, který i ve svých 82 létech dokáže dělat tak pěkné excelovské tabulky. Bohužel už mi na jejich prostudování nestačí brýle a lupa, jako v dobách minulých. Naštěstí si v rámci fasování kancelářských potřeb mohu v rámci výjimky objednat i mikroskop, dalekohled a další pracovní potřeby.

 

Mám moc ráda přestávku na oběd. Vycházím se svým chodítkem poněkud dříve před svými mladšími kolegy. Většinou mě doženou, předběhnout, snědí vše, nač jsem původně měla chuť a znovu již pracuji.

Já se šourám sice pomalu, ale zato zodpovědně ke svému zdraví. Neboť zdraví, stejně jako zubní protézu, máme jen jedno.

 

Po vydatném obědě a nedobrovolném spánku se probouzím. Je pozdní odpoledne a už jsem tady opět sama. Má slina na úředních lejstrech mi bude jako obvykle vytknuta v rámci vytýkacího řízení. Musím vymyslet, jak obelstít svou únavu tak, aby se mi podařilo usnout mimo nové metodické pokyny. Ještě chvíli pracuji a těším se na zítřek. Zítra mám totiž narozeniny.

 

Kolegové mě dovezou na mé židli doprostřed kanceláře. Už nemusím ani vstávat. Těším se, až dostanu spoustu nových báječných dárků z nedaleké lékárny a zdravotních potřeb.

 

A víte, co miluji ze všeho nejvíce? Jak mi každý rok ze srdce přejí hodně zdraví a pracovních úspěchů. Vidím na nich, jak moc je jim líto, že už mi do důchodu zbývá posledních pět let.

 

Jojo. Život vážně utíká jak splašený kůň. Tak zítra máš, holka zlatá, sedmdesát. A to sis myslela, že se toho důchodu snad ani nedožiješ.

1600500700-nahled-couple-731890-1280.jpg

„Co to bylo?“

 

Stojíme opřeni o zamčené dveře, přerývaně dýcháme a díváme se na sebe s vytřeštěnými očima.

„Nevím“ odpověděl jsi. „Vůbec ty lidí neznám a nechápu, proč nás honili jako štvanou zvěř.“

 

Mačkáme se k sobě, ruce se potí, tvé i mé srdce chtějí vyskočit někam ven. Pomalu se začínáme ohlížet okolo sebe. Stojíme uprostřed vzdušné místnosti, někde v horních patrech budovy. Přes otevřené žaluzie zalévá přes okna celý prostor sluneční svit.

 

Obcházíme velký paraván stojící uprostřed místnosti a usedáme na rozlehlou pohovku, která je za ním.

Tiskneme se k sobě těsněji. Naše pohledy se vpíjejí do sebe. Tam, odkud již není cesty zpět. Šeptáš mi uklidňující věty, hladíš, líbáš. Milujeme se. Jako o život. Nebo opravdu o život? Tělo je v křeči, lapáme po dechu. Živočišné vzdýchání je slyšet snad všude.

 

Tak všude až mě probudilo...

 

Přerývaně dýchám, nemohu polykat, ležím v černočerné tmě probuzená ze živého snu. Už nespím.  A přesto mám pocit, jako by sen pokračoval bláznivě dál. Jsem vmáčknuta do peřin, po tváří mi nekontrolovaně stékají horké slzy a bolest na hrudi zdá se k zešílení.

 

Ve skutečnosti neviděli jsme se již několik let.

 

„Co to bylo?“ ptám se nahlas do ticha noci.

 

Nevím.

Jen tuším, že bolest na hrudi tentokráte nezpůsobily problémy s páteři.

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1600371690-nahled-woman-731894-1280.jpg

1983 – září 2017 – mám velkou kliku.

Píšu do šuplíku.

 

Říjen 2017.

Stojím na bohumínském vlakovém nádraží. V jedné ruce cestovní kabelu, v druhé toaletní papír. Důvod je zřejmý. Mám průjem, neboť jsem nervózní jako prvnička. Ještě nikdy jsem nejela sama vlakem. Ještě nikdy jsem nebyla sama v Praze. Ještě nikdy jsem nejela přečíst své bláboly ze šuplíku cizím a pro mě velmi inteligentním, zkušeným a skvělým lidem.

Mé emoce dostupuji vrcholu. Je to něco jako K2. Prostě nějaká ženská Kavalová a kabela.

 

Mám v sobě strach. Těšení. Zvědavost. A konečně chápu, že jsem opravdu regulérní blázen.

 

Neuvěřitelné. Našla jsem místo kurzu - Divadlo Dobešku. Našla jsem vůdčí osobnost kurzu Tvůrčího psaní dle Lustiga paní Danu Emingerovou. Našla jsem partu skvělých lidí. A dokonce jsem našla i heslo na wifi. První čtení, první kritika, první poznatky a první „aha“ efekty.

 

Jakože „aha“ – tohle je holka, pro Tebe, to pravé ořechové.

Večer ležím na svém hotelovém pokoji a jsem neskutečně unavená. Ale neskutečně šťastná. Neboť jsem se konečně našla.

 

Říjen 2018.

Praha. Kurz Tvůrčího psaní. Kamarádka Dana. Noví lidé, nové povídky, nové poznatky. Toaletní papír už nepotřebuji. Pendolino poznám a v metru už jezdím jako rodilá Pražanda. Jsem neskutečně unavená. Cítím, že jsem na správném místě ve správné době.

 

Prosinec 2019.

Praha. Divadlo Dobeška. Autorské čtení. Bomba. Užívám si každou chvíli. Líbí se mi Praha. Líbí se mi můj bohémský svět. Cestovní kabela je príma. Po Praze jezdím taxíkem, neboť peníze budou a my ne.

Líbí se mi žít.

Miluji lidí, které potkávám.

Všechny, kteří mě překvapují, učí, mučí, a hlavně posouvají dál a dále.

 

Jaro 2020.

Zcela suverénně s modlitbou a pokorou, s opětovným malým průjmem, ale především s láskou k sobě a ke svým čtenářům zahajují druhé autorské čtení. A víte co? Pláču. Ale jen tak, doma tajně. Neboť, plnit si své sny je vážně skvělé.

 

Pozdní jaro 2020.

Vydávám si svou prvotinu básní. Obklopují se skvělými lidmi, kteří miluji to, co já. Milují to, co dělají. Malují, kreslí, tancují, zpívají. Nezajímají je majetky, pomluvy a hrůzy světa. Stačí totiž jediná věta – a to, že „život je přece báječný“. Stačí jen pozitivní myšlení, pozitivní přístup a pozitivní test – na to, že umím žít fakt „fest“. 

 

Léto 2020.

Další sen kreslí tečku. Mám své webové stránky.

Pomalu kreslím si malé životní plánky.

Toužím jít svou cestičkou bytí. Není cesty zpět.

Pro štěstí stačí napsat si pár svých vět.

 

Podzim 2020.

Obklopují se nádhernými lidmi. Těším se na křest své prvotiny. Jo, doufám, že přijdete. Bude tam totiž autorské čtení, výstava obrazů, malá módní přehlídka a možná… přijde i Kouzelník.

Pracuji na své druhé knize. Tentokráte veselé povídky.

 

A chci své vlastní štěstí a radost z bytí rozdělit mezi ostatní.

Neboť sdílený smutek je poloviční a sdílená radost je dvojnásobná.

A tak vítejte na mém dalším bláznivém projektu – Pisálci sami sobě.

Pojďme žít a radovat se v každé době.

 

Budoucnost I.

Píšu. Pevně věřím, že jednou budu moci říct, že mé psaní je mým povoláním v jakékoliv podobě, který mi přinese můj život. Budu sedět na břehu moře, v jedné ruce sklenici vychlazeného vína, ve druhé tužku a papír a celým svým srdcem objímat ten bláznivý svět.

 

Budoucnost II. – r. 2061

 

… ještě … prosím dopíšu poslední větu.

Dopiji poslední sklenku báječného sektu a zatančím poslední tanec.

A pak řeknu světu

 …. „Bella Ciao…..“

 

 

 

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář