NEPŘEHLÉDNI
Milý čtenáři. Dovol nám oznámit, že jsme včera byly slavnostně pokřtěné. Pokud by jsi chtěl Zavolat mi včera a nebo se dozvědět Co v kartách nebylo, není nic jednoduššího než si nás koupit. Zájemci, prosím pište na hanlen@hanlen.cz.
NEPŘEHLÉDNI
Téměř na rok přesně plánuji další křest. Pevně věřím, že tentokráte to vyjde. Už se na Vás moc těším.
NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

Archiv | Říjen 2020

1603575518-nahled-tree-99852-1280.jpg

Tak nevím. Jestli mám děkovat Bohu, Vesmíru, lékařské vědě, přátelům nebo sama sobě, ale každopádně jsem vstala z mrtvých.

Rychlost z jara na podzim dala by se přirovnat z nuly na sto, a to vůbec není špatné.

 

Byl květen. Máj. Lásky čas. A já byla chcíplá jako ta poslední myš. Nemyslím tu u počítače, ta pořád skáče, jak jen ji to slaboproud povolí. Myslím tu obyčejnou myšku polní.

 

Sťalo mě všechno. Partnerský rozchod. Blázinec v práci. A pak nádherná směs koronaviru a menopauzy.

Teoreticky bych řekla, že jsem to nedala.

Prakticky ovšem jsem se z toho nepokrytě posr……

 

Bylo to strašné. Nebylo to jako slušná obyčejná střevní chřipka, trvající tři dny a tři noci. Tato akce byla jednorázová, trvala chvíli a zabila mě na měsíc dopředu. Tehdy jsem to ještě nevěděla, dnes si myslím, že mám tu věc, o které se skoro nikde nemluví, už díkybohu úspěšně za sebou.

 

Po naprosto šílené noci nastalo o něco šílenější ráno. Když jsem viděla tu spoušť, po čtyřech jsem se snažila dát vše do pohody. Neboť představa, že mou mrtvolu najdou nádherní chlapci hasiči, kteří budou nucení vyrazit dveře mého bytu, v ne zrovna líbivém stavu, bylo to jediné, co zaměstnávalo mou třeštící hlavu. Podařilo se.

 

Byt jsem vyvětrala, navoněla.

Jen já pořád nějak nebyla jsem celá.

Mrtvá, ač žijící.

Mezi návaly horka a zimnicí.

 

Dny rychle plynuly

pod taktovkou profesora Prymuly.

 

Šlo to pomalu, ale šlo to. Síla a energie nenápadně dostávala se do mých žil, do mých myšlenek, do mého srdce, do mého života.

Ač obklopovala mě samota,

cítila jsem v sobě vnitřní sílu a vůni každodenního okamžiku.

 

Dnes jsem se protáhla a jako obvykle vyskočila z postele s radostným pokřikem „Dobré ráno, živote. Miluji Tě.“

 

Pokaždé, když na Vás život vystrčí svou prdel, neznamená to, že je něco špatně.

Znamená to jen, že je třeba mu to oplatit.

 

Spoustu věcí nemůžeme. Hmmm…….

Ale spoustu věcí můžeme.

 

Jsou cesty možné a nemožné.

A já jdu – pokud mohu

tou, na kterou pokládám svou nohu.

Zpočátku možná neznámo kam.

Já vím, živote, já vím.

Dobře si to spočítám.

 

A tak jsem si dnes udělila výsostně svůj radostný den.

Udělat si radostný den znamená, že jako cíl si stanovíte udělat někomu jen tak radost.

 

Po nádherném probuzení, vodou voňavé sprše, bláznivém tanci a zcela nezdravé snídaní jsem pochopila, že pokud je Vám něco zakázáno, v tu chvíli Vám život ukáže, co je Vám povoleno.

Není vhodné se setkávat? Dobře. Ale je možné si napsat. Kdy jste naposledy dostali dopis, pohled, pozdrav? Jen tak? Nepamatujete si? To je v pořádku. Já taky ne. A to už v pořádku není.

 

Oblékám se do sportovního, beru batoh, brýle, tužku, podložku a strašně se těším. Neboť mám nápad.

Neuvěříte, jak těžké je koupit pohlednici vlastního města. Ale já se nevzdávám. Mezi narozeninovými přáními našla jsem pár veselých pohlednic.

Venku před hypermarketem se šťastným úsměvem nešťastně ukrytým pod rouškou píšu svá přání…. pro milovanou tetu, rodiče, sestru, přátele…

 

A jdu na to. Rychlou chůzi opájím se podzimní krásou a jako pošťák tiše vkládám do schránek své pohledy … „krásný pozdrav z procházky“ … vždyť … „copak „dá si žití bez lásky?“ …..

 

Nádherný den ten dnešní.

Kdyby máj byl, stála bych pod třešní.

Ale je podzim, předzvěst zimy, vloček sněhu.

Posílám Vám úsměv, naději a něhu.

 

Možná, že doba opravdu je zlá, ale copak zlost něco změní?

„Dáme to“ říkám Vám.

„Láska, síla a přátelství“ to je to, co opravdu se cení.

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1603555404-nahled-paris-102843-1280.jpg

Cítím, že dnes provětrám své emoce.

Jsou zavřené, zasklené.

Venčím je občas. Po roce.

 

Vzala jsem je do slunečního svitu.

Jako bych tušila, že láska ve mně spí tu.

 

Nádherný den. Chodím pěšky.

Nostalgicky pouštím si vinylové desky.

 

V tichém šepotu J t´aime.

šansony dnes mají sněm.

 

Pořád se usmívám. Neboť vůbec o nic nejde.

Sejde z očí. Z myslí sejde.

 

… říká se.

 

V čase-mezi koukám na trpké ovoce.

 

„Není důvod býti zoufalá“

šeptá má touha, co nikdy nelhala.

 

Šeptá má touha, co stálé je bdělá.

Usměji se a vše je jako včera.

 

Budeme se brouzdat na pláži

a dívat se, jak ve tváři

znovu se zračí vráska uprostřed tvého čela.

 

Neboť vím, že lepší než viset na kříži

je tančit spolu noční Paříži.

 

 

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | poezie / Nová tvorba | publikováno: 24.10.2020
1602134937-nahled-plant-3585490-1280.jpg

Známe to všichni. Pořád něco musíme. Někde se honíme.

Divná doba.

V divné době musíme divně žít.

 

V práci už dávno neděláme za jednoho nebo dva. Spíše za tři, za čtyři. Večer jsme podráždění a v noci nespíme, neboť nám v hlavě naskakují všechny pracovní povinnosti a problémy, které se dalšího rána zhmotní. Autem jezdíme tak, že většinou nevíme, jak jsme se dostali z bodu A do bodu B. Trpíme dlouhodobými bolestmi hlavy, páteře, žaludku, chodíme od lékaře k lékaři a na místo radostí jsme překvapení, když máme negativní výsledky. Vždyť je nám přece tak zlé. Jsme na smrt unavení. Když se sejdeme s přáteli, povídáme si o tom, kdo má více starostí a jak šílené to je. Nemáme čas na děti, na rodiče, na přátelé.

 

Nemáme čas na sebe.

Nemáme čas, sílu a energii na život.

Divná doba plodí nás – divné lidí, podivíny.

 

Jako každý den jsem vyřídila spoustu mailů. V rámci spolupráce s ostatními firmami mám v každé z nich určitého zaměstnance, se kterým řeším danou problematiku. V jedné z firem je takovým člověkem p. Karel. Nevíme navzájem, jak vypadáme, kolik máme let, kolik dětí. Vůbec netušíme, jaké máme starosti nebo radosti. Také koho by to zajímalo? Na takové věci není ani prostor ani čas. Za to máme dobrou spolupráci a na pracovní maily odpovídáme rychle a zodpovědně. Jsme totiž rychlí a zodpovědní zaměstnanci.

 

Jako každý den mi z firmy pana Karla přišla pracovní odpověď. Psala nová paní. Vyřídili jsme pracovní záležitostí. Oznámila mi, že tuto agendu teď bude řešit ona, neboť jaksi pan Karel je náhle opustil.

 

„Jak opustil? Proč? Kde šel?“ kladu si nepodstatné otázky mezi podstatnými papíry.

Nedá mi to a v odpovědi pokládám pokud možno empaticky obávanou otázku. Odpověď je jasná, stručná, šokující, smutná, skutečná. Konečná.

 

Nevím, jak p. Karel vypadal, kolik měl let nebo dětí. Každopádně vím, že to by Člověk. Všiml si toho prosím někdo?

 

Člověk Karel náhle nedodělal svou práci a zcela nezodpovědně odešel. Jeho práci v mžiku přebral jiný zodpovědný kolega. Kdo ví, zda bude vůbec čas, aby jeho kolegové šli na poslední rozloučení, neboť termíny hoří.

 

Včera bylo 7.10. Když toto datum otočím, mám svůj den narozenin. Náhoda? Nemyslím. Spíš znamení. Nechci náhle opustit svou práci, své kolegy, své přátelé, a především svůj život.

 

Kromě života totiž počká úplně všechno.

 

Otevřel jste mi oči, až poté, co ty své jste zavřel.

Do zapáleného plamenu svíčky tiše šeptám „je mi to líto“.

Odpočívejte v pokoji, pane Karle. Teď už, bohužel, můžete.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1601573737-nahled-typewriter-801921-1280.jpg

Na jaře jsem si porodila své první knižní dítě. Je to takové malé nedochůdče, porodní váha je těžce pod průměrem a ani výška není nic moc. Jsem prvorodička, a tak nemám s čím ani s kým srovnávat.

 

Každopádně se narodilo s láskou.

 

Jaro bylo v rozpuku a já celá nadšená jsem se těšila, jak vyjedu s kočárem taženým poetickými oři, budu se rozhlížet krajinou a ukazovat své prvorozené světu. Všem mým nejbližším jsem ho samozřejmě ukázala, nechala přivonět, a dokonce i ponosit. A těšila se, jak taky jinak, na křest.

 

Mezitím svět se zvláštně uzavřel. S mým maličkým jsme si z toho pranic nedělali a ve chvílích smutku, veselí i obyčejného žití pracovali a také i nadále pracujeme na dalším knižním dítěti, neboť jednomu přeci jen je na světě tak nějak smutno.

 

Proběhlo léto. Podzim pomalu ťukal na dveře a my se spolu s celou čtenářskou rodinou těšili na opravdický křest. Měl se konat za přítomností strejdy ilustrátora i s jeho tvorbou. Obrazy, jak v rámech, tak otištěné v modelech autorských oděvů. A také se spoustou tetiček v roli modelek. Měl se konat možná i za přítomnosti kouzelníka Čáryfuka. Těšili se kmotři a kmotřičky, rodiče, přátele i dětičky. Jenže přátele milí - člověk míní a doba mění.  Nebuďte smutní, vždyť nic zlého se přece nestalo.

 

Jste zdraví? Máte, co jíst? Máte, co pít? Máte, koho obejmout? Už jste se dneska zasmáli? Božínku, tak to jste nádherně bohatí. Stejně jako já.

 

Spousta z Vás je zklamaná, smutná, naštvaná a ptáte se mě, zda jsem zklamaná, smutná, naštvaná také já.

Ne, přátele, budete se divit, ale nejsem.

 

Neboť, život mě naučil, že to, co nemohu změnit, mohu jedině přijmout. A jít s pokorou, láskou a radostí dál.

Dál se mohu věnovat tomu, co mě naplňuje a co mám ráda. Skládat básničky, psát povídky, tvořit a uchopovat myšlenky. Dále mohu každé ráno vítat slunce a večer při jeho západu a voňavé svíčce Vám všem popřát dobrou noc, krásné sny, pevné zdraví a lásku v každé podobě.

 

Takže všem mým blízkým, známým i neznámým na vědomí se dává:

neuvidíme se sice na křtu mé básnické prvotiny „Zavolej mi včera aneb 1.PADesát“ v pondělí 5.10.2020 v orlovské knihovně, ale uvidíme se určitě někdy jindy.

 

Neboť vážení. Já se jen tak nevzdávám. A Vám – přeji z celého srdce – to samé.

 

S láskou Vaše Hanlen.

Sdílet článek | Přidat komentář