Pisálci
1983 – září 2017 – mám velkou kliku.
Píšu do šuplíku.
Říjen 2017.
Stojím na bohumínském vlakovém nádraží. V jedné ruce cestovní kabelu, v druhé toaletní papír. Důvod je zřejmý. Mám průjem, neboť jsem nervózní jako prvnička. Ještě nikdy jsem nejela sama vlakem. Ještě nikdy jsem nebyla sama v Praze. Ještě nikdy jsem nejela přečíst své bláboly ze šuplíku cizím a pro mě velmi inteligentním, zkušeným a skvělým lidem.
Mé emoce dostupuji vrcholu. Je to něco jako K2. Prostě nějaká ženská Kavalová a kabela.
Mám v sobě strach. Těšení. Zvědavost. A konečně chápu, že jsem opravdu regulérní blázen.
Neuvěřitelné. Našla jsem místo kurzu - Divadlo Dobešku. Našla jsem vůdčí osobnost kurzu Tvůrčího psaní dle Lustiga paní Danu Emingerovou. Našla jsem partu skvělých lidí. A dokonce jsem našla i heslo na wifi. První čtení, první kritika, první poznatky a první „aha“ efekty.
Jakože „aha“ – tohle je holka, pro Tebe, to pravé ořechové.
Večer ležím na svém hotelovém pokoji a jsem neskutečně unavená. Ale neskutečně šťastná. Neboť jsem se konečně našla.
Říjen 2018.
Praha. Kurz Tvůrčího psaní. Kamarádka Dana. Noví lidé, nové povídky, nové poznatky. Toaletní papír už nepotřebuji. Pendolino poznám a v metru už jezdím jako rodilá Pražanda. Jsem neskutečně unavená. Cítím, že jsem na správném místě ve správné době.
Prosinec 2019.
Praha. Divadlo Dobeška. Autorské čtení. Bomba. Užívám si každou chvíli. Líbí se mi Praha. Líbí se mi můj bohémský svět. Cestovní kabela je príma. Po Praze jezdím taxíkem, neboť peníze budou a my ne.
Líbí se mi žít.
Miluji lidí, které potkávám.
Všechny, kteří mě překvapují, učí, mučí, a hlavně posouvají dál a dále.
Jaro 2020.
Zcela suverénně s modlitbou a pokorou, s opětovným malým průjmem, ale především s láskou k sobě a ke svým čtenářům zahajují druhé autorské čtení. A víte co? Pláču. Ale jen tak, doma tajně. Neboť, plnit si své sny je vážně skvělé.
Pozdní jaro 2020.
Vydávám si svou prvotinu básní. Obklopují se skvělými lidmi, kteří miluji to, co já. Milují to, co dělají. Malují, kreslí, tancují, zpívají. Nezajímají je majetky, pomluvy a hrůzy světa. Stačí totiž jediná věta – a to, že „život je přece báječný“. Stačí jen pozitivní myšlení, pozitivní přístup a pozitivní test – na to, že umím žít fakt „fest“.
Léto 2020.
Další sen kreslí tečku. Mám své webové stránky.
Pomalu kreslím si malé životní plánky.
Toužím jít svou cestičkou bytí. Není cesty zpět.
Pro štěstí stačí napsat si pár svých vět.
Podzim 2020.
Obklopují se nádhernými lidmi. Těším se na křest své prvotiny. Jo, doufám, že přijdete. Bude tam totiž autorské čtení, výstava obrazů, malá módní přehlídka a možná… přijde i Kouzelník.
Pracuji na své druhé knize. Tentokráte veselé povídky.
A chci své vlastní štěstí a radost z bytí rozdělit mezi ostatní.
Neboť sdílený smutek je poloviční a sdílená radost je dvojnásobná.
A tak vítejte na mém dalším bláznivém projektu – Pisálci sami sobě.
Pojďme žít a radovat se v každé době.
Budoucnost I.
Píšu. Pevně věřím, že jednou budu moci říct, že mé psaní je mým povoláním v jakékoliv podobě, který mi přinese můj život. Budu sedět na břehu moře, v jedné ruce sklenici vychlazeného vína, ve druhé tužku a papír a celým svým srdcem objímat ten bláznivý svět.
Budoucnost II. – r. 2061
… ještě … prosím dopíšu poslední větu.
Dopiji poslední sklenku báječného sektu a zatančím poslední tanec.
A pak řeknu světu
…. „Bella Ciao…..“