NEPŘEHLÉDNI
Milý čtenáři. Dovol nám oznámit, že jsme včera byly slavnostně pokřtěné. Pokud by jsi chtěl Zavolat mi včera a nebo se dozvědět Co v kartách nebylo, není nic jednoduššího než si nás koupit. Zájemci, prosím pište na hanlen@hanlen.cz.
NEPŘEHLÉDNI
Téměř na rok přesně plánuji další křest. Pevně věřím, že tentokráte to vyjde. Už se na Vás moc těším.
NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

Archiv | Srpen 2020

1598700767-nahled-light-506120-1280.jpg

Být matkou ženicha není žádná legrace.

Musíte vypadat svěže a na pohodu.

Musíte mít elegantní oblečení, úsměv na rtu, upravený účes a sportovní kabelu plnou modelů k převlečení a bot k přezutí. Nejlépe i zimní sadu.

Musíte být cool.

„Tak tohle je Tvůj pokoj“ řekli mi hned při příjezdu na svatební hostinu.

„Skvělé. V přízemí a v bezprostřední blízkosti tanečního parketu. Zde trefím.“ Zcela nepokrytě jsem se radovala. Pokoj – vlastně malý apartmán – byl velmi příjemný. Chodbička, sociální zařízení, malý obývací pokoj včetně sedací soupravy a dveře do ložnice pro dva. Sundávám z ramene sportovní kabelu a hlásím všem, kteří se v mém dosavadním obydlí vyskytují, že si zabírám na spaní sedačku. V prostoru se pohybuje příliš mnoho družiček, svatebčanů a jiných lidiček. Příliš mnoho na počítání. Taky na co. Sedačku jsem si již obsadila.

Příjezd svatebních hostů. Příprava nevěsty. Mírná nervozita. Lehké úsměvy. Šáňo na přivítání. Snídaně a bezinková minerálka.

Nástup na obřad. 2x jasné ANO. Je dokonáno.

Máme hlad. Předkrm, polévka, hlavní chod. S plnými bříšky ženeme se do dalších prožitků. Dojetí, objetí, nezapomenutelné chvíle.

Objednané slunce maká na sto dvacet procent. Vše je dokonalé, krásné, báječné. Foto na tisíc a jednu noc. Tanec novomanželů v zajetí láskyplných mandal. Hod kytici, krájení dortu a jde se soutěžit. Vše utíká jako lusknutí prstů. Jako mžik.

V mezičase skáčeme z rautu na raut a už je tady hudba a první odvážní vcházejí na taneční parket. Pak taky druzí, třetí, čtyřicátí. Parket naplněn až po strop.

Mezi hudbou a chytáním dechu dozvídám se, že spím v tom správném pokoji s nevěstinou kamarádkou Maruškou. Nevadí? No jasně, že nevadí.

Desátá hodina náhle odbila. Místo žárovky nahazujeme plamen svíčky na moře prskavek a novomanželům vytváříme privátní nebe.

Srpnová tráva trochu zebe. Takže zpět na disco scénu. Tančíme tak trochu do extrému. Panáky, víno, pivo i voda s mátou teče ze všech stran. Najednou i přesto, že discokoule ještě svítila, třetí hodina ranní odbila. Hlásí se konec svatebního veselí.

Ano, opravdu ano, platí to i pro maminku ženicha.

Jsem chvíli tiše, nic neříkám. Pak beru si z parketu své protančené boty a jdu poslušně do svého pokoje.

Boty v jedné ruce, mobil nahrazující baterku v druhé. Otevírám dveře. Zapomínám na dvoulůžko s Maruškou a v paměti mám jen původní plán – sedačku. Tiše odložím mobil. Ze sportovní kabely vytahuji již předem připravený pléd k přikrytí a zcela oblečená – ó jaké to božské štěstí – ulehám na sedačku a zahajuji spánek spravedlivých.

Ze všech sil ještě odsouvám ležící tělo vedle mě.

Poslední myšlenka před usnutím patří Marušce.

„Sakra, sakra, ta holka se nějak roztahuje…..“

Kýchnutí způsobené šimráním ranního slunce hlásí nový den.

Otevírám oči a přetáčím se na stranu. Ve chvíli sedím na zemi. Sedačka, zdá se, není příliš veliká. Vedle mě hromada oblečení. Nevěřícně beru do rukou cizí, pánské, riflové kraťasy.

Zděšení dostupuje bodu varu.

„Nene“ kroutím v šoku hlavou. „Co jsem to provedla? Vždyť všichni svatební hosté byli o půlstoletí mladší než já. Jsem snad pedofil???“

S vytřeštěnými očima hledím na svou původní spolunocležnicí Marušku, která stojí ve dveřích ložnice a vesele se směje.

„Ach bože, návrat v čase. Jsem snad na vysokoškolských kolejích v době svého ztraceného mládí?“

S velkým strachem otáčím hlavu za sebe na sedačku.

Tam sedí kamarád ženicha a slušně zdraví „Dobré ráno“.

A když už to vypadá, že nic dalšího nemůže přijít, za kamarádem se probouzí ještě jedno mladé děvče.

„Mladý muži“ říkám opatrně. „Vypadá, to, že máte nejvíce traumatizující zážitek z této svatby. Hlavně nikomu neříkejte, že jste strávil noc s matkou ženicha. Jinak jste neprodejný.“

„Neřeknu“ usmívá se gentlemanský ten mladý muž.

„Vypadá to, že vy máte za sebou švédskou trojku“ směje se a já slibuji, že rovněž budu mlčet jako hrob.

No jo no, slíbit není hřích.

 

1597988926-nahled-heart-529607-1280.jpg

Největším počinem lásky je nechat žít své milované

jejich vlastní životy.

 

Dovolit si nechat procítit v každé vteřině svého života

moc přítomného okamžiku.

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1597906572-nahled-miami-967985-1280.jpg

Eustres, to je to co mě zaměstnává poslední dny. Hlava si jede svou, tělo a duše neposlouchá. Jsem jako ten pověstný lev v kleci. Nejsem schopná se pochopit ani uchopit. Vztek, smutek, zlost, rozjitřelost, něha, tíseň, rozladěnost. Truc. Ano, truc je to správné slovo. Pod vlivem eustresu jsem v zajetí trusu, tedy trucu.

 

Jeden z nejkrásnějších dnů v životě se blíží.

 

Dívám se z okna na krajinu nádherně zabalenou v mlze, kterou zatím jemně tam někde v dáli osvětluje vycházející slunce. I přesto, že nic nevidím, přesto vím, že bude nádherný den.

 

Snídám vajíčka.

 

Zpozorním. Je tady. Jasně ji cítím.

 

Nezklamala. Přišla.

 

Jako vždy, když jsem ji nejvíce potřebovala. Jako vždy ve chvíli, kdy nikdo nebyl schopen mě pochopit. Ani příliš brzy. Ani příliš pozdě. Přišla právě teď. V pravý čas. Cítila jsem ten nádherný pohled, úsměv, obejmutí. Slyšela jsem tu nádhernou nejobyčejnější větu a ono to sedlo.

 

Spustilo se to ve mně. Vše, co muselo ven. Z nejhlubšího nitra jako vodotrysk vyběhl na povrch neuvěřitelnou sílou několikasekundový osvobozující pláč.

 

Lusknutí prstů. Zalila jsem slzami celý svůj prostor. Zalknutí v každém vzdechu. Tolik nádherných slz. Pak chvíli poseděly jsem u jednoho stolu a já opět cítila nezapomenutelnou dobrotu tvých dlaní.

 

Slíbila jsi, že se zítra na tem mumraj přijdeš podívat.

 

„Promiň, málem jsem zapomněla Tě pozvat“ omlouvám se zamotaná v závoji osvobozujících slz.

„Ale nezapomněla. Copak bych jinak byla tady?“ řekla jsi a byla jsi pryč.

 

Venku mezitím tam nahoře kulisáci vytáhli tu mlžnou oponu a ukázali o kousek krásy více.

 

Od jídla se neodchází, já vím – můj anděli. Má babičko.

Jdu dojíst to své vajíčko.

Sdílet článek | Přidat komentář
1596551307-nahled-romantic-5272709-1280.jpg

Síla úplňku a Vodnáře

vepíše mi do tváře

na malém kamínku

něžnou vzpomínku.

 

Bubnující kapky deště.

Tiše šeptáš "zůstaň ještě".

 

I cesta někdy může být cíl.

 

Za zavřenými víčky

zapalují svíčky

nezapomenutelných chvíl.

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | poezie / Nová tvorba | publikováno: 03.08.2020