NEPŘEHLÉDNI
Téměř na rok přesně plánuji další křest. Pevně věřím, že tentokráte to vyjde. Už se na Vás moc těším.
NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

Archiv | Duben 2021

1619802829-nahled-old-age-360714-1280.jpg

 

Ahoj bábinko.

 

Chtěla jsem ti napsat mail, ale nikde jsem nenašla Tvou mailovou adresu. Dokonce ani Google si nevěděl rady. Možná by stačilo babi@nebe.cz, ale nechtěla jsem riskovat, že by si můj dopis adresovaný Tobě přečetl někdo jiný.

Vždyť právě Ty jsi mě učila, že cizí dopisy se neotevírají a nečtou.

 

Dneska je venku pěkná zima, lidí jsou z toho celí nesví. Určitě by ses divila:

„Tohle, že je nějaká zima?“

„To my jsme měli sněhu až po pás a teploty pod mínus dvacet byly úplně normální. A jaké byly rampouchy.“

Jo, rampouchy. To si myslím, bábi, že už dnešní dětí ani nevědí, co to znamená.

 

Pamatuješ, jak jsme si každý den, když jsem přišla ze školy nebo později z práce, povídaly o všem? Tak to už dneska taky není. Všichni koukají do telefonu nebo do počítače.

Ne do sluchátka. Dnes jsou telefony jiné. Je to taková malá krabička, vůbec to nemá kabely, strčíš si to do kapsy a můžeš volat nebo psát kdykoliv komukoliv na celém světě.

Vážně, do telefonu už se může psát. Dokonce s ním můžeš i platit. Můžeš s ním fotit. Můžeš na něm hrát hry. Poslouchat hudbu a spoustu jiných věcí.

Ne, babičko, vážně si z Tebe nedělám srandu.

A počítač? Jak jen Ti to mám vysvětlit? Dnes mají skoro všichni notebook. Otevřeš ho jako velkou bonboniéru. Na místo bonbonů jsou tam písmena na klávesnici a na místo horního víčka je tam taková legrační malá televize. Je v ní moc chytrých věcí, ale někdy ještě více hloupostí. Můžeš tak číst, poslouchat, sledovat.

Proč lidí čtou hloupostí?

To nevím. Možná proto, že jim chybí moudrost jejich předků.

 

Musím Ti říct, co se u mě všechno změnilo, od té doby, co jsi odešla.

 

Asi Tě trošku zklamu, protože s Petrem jsme se rozvedli. Já vím, že jsi ho měla moc ráda, ale neboj, už je to za mnou a všechno jsem to v pohodě zvládla. A pamatuješ na malého rozumbradu Patrika? Ano, ten, co měl ty malé kulaté brýle. Takový klučík roztomilý, desetiletý. Tak ten by teď za Tebou sám přijel autem. Nediv se, už je to velký chlap a na místo kulatých brýlí má na ruce kulatý prstýnek.

 

„No to snad ani není možné“ slyším, jak se směješ.

Je to pravda, pravdoucí. Zatím nemají miminko, ale mají báječného psa.

Ne babi, to není ten malý chlupatý veselý Rexík. Ten už je kousíček od Tebe. V nebi pro pejsky. Určitě jsi ho někde na obláčku zahlédla. Ale Patrik má taky skvělého psíka, je s ním legrace, určitě by se Ti líbil. A hlavně má bezvadnou manželku. Ta by se Ti líbila ještě více než ten pejsek.

 

To je co, jak ten život utíká? Když Ti bylo asi osmdesát a mě kolem dvaceti, říkala jsi:

Ten život Ti, holka, uteče mezi prsty, ani nebudeš vědět jak“ a já se tehdy na Tebe nechápavě dívala.

Dnes si tuto větu říkám každý den. A každý den si na Tebe s láskou vzpomenu.

 

Jak se mám?

Mám se moc dobře, bábinko.

Jsem zdravá, mám práci, své bydlení, spoustu skvělých lidí kolem sebe. Ráda se směji jako tehdy. A někdy taky pláču, ale to přece nevadí.

 

„I poplakat si člověk někdy musí“ říkávala jsi.

 

Když je mi smutno, obleču se do Tvé mikiny a pod polštář si dám Tvůj šátek. Hned vím, že zase bude lépe a vše se zvládne.

 

Někteří si myslí, že jsem moudrá. Ale já vím, že to nejsem já, ale že jsi to Ty ve mně. To, co jsi mě učila.

„Nad nikoho se nepovyšuj a před nikým se neponižuj.“

„Z pěkné misky se nenajíš.“

„Pan Bůh chce mít na světě všechny lidí“.

 

A tak díky Tobě nejsem domýšlivá, snažím se nad nikoho nepovyšovat, ale jsem svá a hrdá. Lidí si nevybírám podle tváře, ale podle charakteru. A snažím se být tolerantní a nesoudit. Taky mám v sobě pokoru a lásku.

 

Ten dopis Ti nechám na okně, takže až zase za mnou někdy přijdeš, tak jak mě občas chodíš zkontrolovat, obejmout a ochránit od té doby, co jsi tak daleko, a přitom tak strašně blízko, vím, že si ho všimneš a přečteš.

 

Brýle ani světlo potřebovat nebudeš.

Neboť už vše vidíš úplně jinak a světlem jsi Ty sama.

 

Chtěla jsem Ti moc poděkovat, za to, že vždy přijdeš v ten pravý čas. Bdíš nade mnou a mými blízkými, opatruješ nás a vnukneš ty nejbáječnější rady.

 

Dívám se do plamene svíčky, myslím na Tebe, znovu cítím teplo Tvých upracovaných rukou a vnímám ten nejlaskavější pohled na celém světě.

 

Chtěla jsem Ti napsat o tom, jaké to je od doby Tvého odchodu před 16-ti léty, jenže to nejde.

 

Protože Ty, bábi, jsi nikdy neodešla.  

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1618859061-nahled-balls-407081-1280.jpg

Sedím v křesle se zavřenýma očima.

Už dávno vím, že jsem Jiná.

Nohu přes nohu, pohybuji v rytmu tónu saxofonu.

Okouzlená silou Tvého barytonu.

 

Pod víčky tančí mi malé víly.

Zachycují radosti i stíny.

Neboť vím,

že i ty jsi zcela Jiný.

 

Malá, schovaná pod víčky, na svět se kutálí

slza štěstí, tam někde zpovzdálí.

 

Ten sen nekončí, co včera se mi zdál.

Hudba do rytmu hraje dál.

 

Jsem Tvou Královnou

a Ty můj Král.

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | poezie / Nová tvorba | publikováno: 19.04.2021
1618861309-nahled-balls-407081-1280.jpg

Vnímám mezerou mezi žaluziemi zvuk deště.

A ke všemu tomu

i dunivý zvuk hromu.

 

Vnímám mezerou mezi přestávkami, jak říkáš ještě.

Zapadlé mezi polštáři.

Rodí se letošní předjaří.

 

Vnímám mezerou mezi víčky, položenou na střevíčky,

jak u Tebe ticho - neprší - na naší cestě.

 

Barva duhy vše završí.

Na vrcholcích mého návrší.

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | poezie / Nová tvorba | publikováno: 19.04.2021
1618764187-nahled-living-room-497851-1280.jpg

Dřepím si tady nečinně už skoro rok.

 

Tehdy, když mě přivezli, cca před pěti léty, no tak to byla sláva. Dokonce i dveře mi otevřeli jako pravé dámě, nesli mě dva krásní silní chlapi, a když mě vysvlékali z igelitového kabátu, byli velmi opatrní, jen aby mě neumačkali a nezašpinili.

Než odešli pohladili mě. Dokonce jsem zaslechla,  jak říká jeden druhému „fakt příjemná na dotek“. Cítila jsem se skvělé.

 

Byla jsem uprostřed prosluněné haly, hned pod oknem, takže jsem cítila vůni přírody a slyšela zpěv ptactva. Ti, kteří chodili kolem mě rychle, většinou říkali „škoda, že si na ní nemůžeme chvíli odpočinou“ a spěchali dál, protože na ně čekala nějaká paní Práce. Já ji teda neznám osobně, ale zřejmě je dost přísná, protože všichni jsou z ní unavení. Zároveň musí být i zajímavá, občas ji oslovují křehce - Poslání.

 

Většinou však kolem chodí mnoho nohou pomalu. Někteří rozvážně, někteří se šourají a někteří mají  pomocníka. Ať už vycházkovou šviháckou hůlku, nebo berličky dvě, aby té jedné nebylo smutno. Už jsem si všimla, že opravdoví frajeři mají svůj zvláštní vozíček před sebou, pěkně se o něj opírají a ono to jde skoro samo. Někteří mě vůbec nepotřebují. Ti mají své vlastní křeslo na kolečkách. Jejich nohy jsou již unavené příliš. Každopádně bylo kolem mě plno vzruchu. Věděla jsem všechny novinky z našeho domova. Slyšela příběhy veselé i smutné, nové i staré. Byla to skvělá doba. Ale cca před rokem vše utichlo. Zřejmě se venku muselo něco stát. Otírají mě více než obvykle, sedí se na mě méně než obvykle a návštěv, kterým bych mohla posloužit je jako šafránů.

 

Až dnes. Představte si, smutně si dřepím na svém místě a najednou…

 

Otevírají se vchodové dveře a tam chlap. Vysoký, statný, usměvavý a rozhlíží se po okolí, jako by snad někoho hledal. Tiše mu nabízím, aby se posadil. Zaregistroval mě, ale cítím z něho takovou zvláštní nervozitu. Jako by snad byl na prvním rande. Zpozorním a čekám, co bude následovat.

 

Najednou z druhé strany přichází můj oblíbenec Jaroušek. Jejda, co ten se na mě naseděl. A jaká s ním byla legrace. A kolik toho ví a zná. Moc ráda jsem ho vždy poslouchala, jenže on si teď sedí na své židličce a pořád něco studuje a učí se. To jsem zvědavá, co nového mi bude vyprávět.

 

A pak si to sedlo.

 

Prvně na mě, dvakrát žuch žuch.

 

A pak mezi těmi dvěma.

 

Víte, dalo by se říci, že jsem jen obyčejná sedačka v domově pro seniory, ale až tak to není. Já jsem hlavně znalá věcí a taky velmi empatická. Okamžitě jsem vycítila, že tohle je to pravé ořechové. Přivítali a poplácali se, jako to umí jen opravdoví chlapi. A pak už se to rozjelo. Mluvilo se o všem. O ženských i o tabáku. Prý, že jsou rádi, že jsou v těch Pisálcích. Nevím, tedy přesně, co to je, ale musí to být asi fajn parta, klidně bych je ráda poznala všechny. Ten čas s nimi mi hrozně rychle utekl, ale tak nějak cítím, že to nebylo naposledy.

 

Trochu ráčkuji. Strašně se těším, že už nebude dlouho trvat a já znovu budu tiše šveholit všem kolemjdoucím svou oblíbenou větu:

 

„Dámy a pánové, rrrrračte se posadit.“

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 1 | povídky / Všehochuť | publikováno: 16.04.2021
1617640143-nahled-woman-1869791-1280.jpg

Voda na čaj je už dávno studená.

 

Hladíš mi ramena.

 

Hladíš mi ňadra,

ta co ještě nevychladla.

 

Díváš se, jak mé nohy

mají pro zlobení vlohy.

Jak ve tvaru typického „áčka“

z granátu odjištěna byla bezpečnostní páčka.

 

A pak nastává výbuch v čase, v prostoru.

Zasahuje pravou i levou srdeční komoru.

Roztříštěná orgasmem do všech světových stran.

Důmyslný plán.

 

Dokonalost řeči těla

z kousků štěstí zázrak dělá.

Zamotaní v sobě více než jen tělesnými schránkami.

 

Zamotaní vším, co je před námi.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | poezie / Nová tvorba | publikováno: 05.04.2021
1617303698-nahled-fashion-2309519-1280.jpg

Dnes jsem si vzala své oblíbené černé tričko. Své oblíbené bílé ponožky. A svou oblíbenou dobrou náladu. Tančím a raduji se ze života. Mám spoustu energie, spoustu báječných přátel a spoustu krásných chvil v každém dni.

 

Dnes vzala jsem si své oblíbené brýle a v tanci jsem dotančila až ke svému zrcadlu. A tam jsem je uviděla. Své nádherné vrásky. Pod očima plnými jiskřiček. Pod dioptrickými skly se zvětšily ještě více než obvykle. A já se na ně dívala s veškerou svou láskou. Na své vrásky od smíchu, od pláče i od bolesti. Vrásky kreslené prohrami i nadějí.

 

Dnes jsem znovu pocítila v nose neobyčejnou vůni. Na jazyku delikatní chuť. V oku omamnou krásu. V uších perlivý zvuk. A v dlaních nádherný pocit. Dnes jsem znovu vzala svůj život do svých vlastních rukou.

 

Přijala jsem svou ženskou křehkost i kreativního bohéma. Svou dětskou hravost i dospělou odvahu. Přijala jsem sebe samu. Tu křehce něžnou, hrdou dámu.

Dnes vím, že dokáži mnohem více než jen mám v plánu.

 

Byla jsem připravená a dnes naskočila zelená.

Jak taky jinak, v tom dnešním „neobyčejném“ čtvrtečním podvečeru.

 

Přijala jsem v sobě - ženu.

 

Sdílet článek | Přidat komentář