Sedačka

Dřepím si tady nečinně už skoro rok.

Tehdy, když mě přivezli, cca před pěti léty, no tak to byla sláva. Dokonce i dveře mi otevřeli jako pravé dámě, nesli mě dva krásní silní chlapi, a když mě vysvlékali z igelitového kabátu, byli velmi opatrní, jen aby mě neumačkali a nezašpinili.

Než odešli pohladili mě. Dokonce jsem zaslechla,  jak říká jeden druhému „fakt příjemná na dotek“. Cítila jsem se skvělé.

Byla jsem uprostřed prosluněné haly, hned pod oknem, takže jsem cítila vůni přírody a slyšela zpěv ptactva. Ti, kteří chodili kolem mě rychle, většinou říkali „škoda, že si na ní nemůžeme chvíli odpočinou“ a spěchali dál, protože na ně čekala nějaká paní Práce. Já ji teda neznám osobně, ale zřejmě je dost přísná, protože všichni jsou z ní unavení. Zároveň musí být i zajímavá, občas ji oslovují křehce - Poslání.

Většinou však kolem chodí mnoho nohou pomalu. Někteří rozvážně, někteří se šourají a někteří mají  pomocníka. Ať už vycházkovou šviháckou hůlku, nebo berličky dvě, aby té jedné nebylo smutno. Už jsem si všimla, že opravdoví frajeři mají svůj zvláštní vozíček před sebou, pěkně se o něj opírají a ono to jde skoro samo. Někteří mě vůbec nepotřebují. Ti mají své vlastní křeslo na kolečkách. Jejich nohy jsou již unavené příliš. Každopádně bylo kolem mě plno vzruchu. Věděla jsem všechny novinky z našeho domova. Slyšela příběhy veselé i smutné, nové i staré. Byla to skvělá doba. Ale cca před rokem vše utichlo. Zřejmě se venku muselo něco stát. Otírají mě více než obvykle, sedí se na mě méně než obvykle a návštěv, kterým bych mohla posloužit je jako šafránů.

Až dnes. Představte si, smutně si dřepím na svém místě a najednou…

Otevírají se vchodové dveře a tam chlap. Vysoký, statný, usměvavý a rozhlíží se po okolí, jako by snad někoho hledal. Tiše mu nabízím, aby se posadil. Zaregistroval mě, ale cítím z něho takovou zvláštní nervozitu. Jako by snad byl na prvním rande. Zpozorním a čekám, co bude následovat.

Najednou z druhé strany přichází můj oblíbenec Jaroušek. Jejda, co ten se na mě naseděl. A jaká s ním byla legrace. A kolik toho ví a zná. Moc ráda jsem ho vždy poslouchala, jenže on si teď sedí na své židličce a pořád něco studuje a učí se. To jsem zvědavá, co nového mi bude vyprávět.

A pak si to sedlo.

Prvně na mě, dvakrát žuch žuch.

A pak mezi těmi dvěma.

Víte, dalo by se říci, že jsem jen obyčejná sedačka v domově pro seniory, ale až tak to není. Já jsem hlavně znalá věcí a taky velmi empatická. Okamžitě jsem vycítila, že tohle je to pravé ořechové. Přivítali a poplácali se, jako to umí jen opravdoví chlapi. A pak už se to rozjelo. Mluvilo se o všem. O ženských i o tabáku. Prý, že jsou rádi, že jsou v těch Pisálcích. Nevím, tedy přesně, co to je, ale musí to být asi fajn parta, klidně bych je ráda poznala všechny. Ten čas s nimi mi hrozně rychle utekl, ale tak nějak cítím, že to nebylo naposledy.

Trochu ráčkuji. Strašně se těším, že už nebude dlouho trvat a já znovu budu tiše šveholit všem kolemjdoucím svou oblíbenou větu:

„Dámy a pánové, rrrrračte se posadit.“