NEPŘEHLÉDNI
Téměř na rok přesně plánuji další křest. Pevně věřím, že tentokráte to vyjde. Už se na Vás moc těším.
NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

Archiv | Květen 2021

1622368984-nahled-salmon-518032-1280.jpg

Zdá se, že někdo otočil prstenem princezny Arabely. Zmizeli všichni, se kterými jsem se stačila během prvního pobytu v lázních seznámit. Odjely obě děvčata, se kterými jsem sdílela společný stůl v jídelně i všichni, kteří byli dočasně umístnění v pokojích v těsné blízkosti mého. Odluka od stolu i od lože.

 

Sedím v recepci hotelu u okna jako ve výkladní skříni a pozoruji cvrkot nově příchozích hostů. Jsem jako myslivec na čekané. Tvářím se netečně a nezúčastněně. Opak je však pravdou. Mé smysly jsou v pohotovosti. Nasadila jsem poker face a číhám.

 

Je to jiné než v minulých létech. Doba, kdy jsme se, my zůstavší lázeňáčky, nenápadně procházely kolem nádraží a obhlížely oku lahodící nový závoz chlapů, kteří přijížděli na rekondice, je v háji. Spoustů rekondic je pozastavených. Vojáci jsou uzavřeni ve svých kasárnách, policisté na svých obvodech a hasiči smutně sjíždějí po tyči na své domovské stanici. Své oči zaměřuji do uklidňující zeleně nádherných parků a mrkám do slunečních paprsků. Trénovat se musí.

 

Zatím to vypadá jako v pečovatelském domě. Také zde i pro mě platí ono obligátní „co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.“  Snad s malou úpravou – „co ve zralém věku odkoukáš, ve stáří snad Tě mine“.

 

Jediným zvukem, který ve mně v oblasti žaludku vyvolává jemné lechtání, se tak stává cinkot příborů z jídelny za mými zády. Na místo decentní vůně dámských a mužských parfému nasávám vůni lososa, což bude asi jediný mužský kousek, který dnes bude stát za hřích.

 

Blíží se dvanáctá hodina a vypadá to, že kromě personálu tady žádní nováčci nejsou.

 

Nevzdávám to a věřím v sílu mého rodného kraje. Neboť kvalitní kousky ne zřídka jezdí právě z východu na západ. Přivírám oči a představuji se trasu. Pendolíno je již za Prahou, ještě Plzeň, Mariánské Lázně, Cheb a je to tady. Je nejvyšší čas jít se na tu krásu posilnit.

 

Uvidíme, zda kromě lososa připlavou i jiné ryby.

 

1622402471-nahled-watermelon-2367029-1280.jpg

Ženo.

 

Tebou zasažen jako by do srdce někdo vpálil mi kulku.

Dvě mandle vložené do Tvých očních důlku.

Tak rád říkal bych Ti jediný:

Tvé rty chutnají jak horké maliny.

Ještě dnes cítím otisk včerejšího tance.

Ve výši mé hrudi Tvé pevné pomeranče.

Zcela jistě není to má vina.

Tak rád piju božský lektvar z Tvého klína.

 

Muži.

 

Nemusím navštívit svatostánek vědmy,

abych zjistila, že Tvůj zadek jako meloun je pevný.

Tvé oči uhrančivé jako uhlíky.

Tvá ústa spalují jako chilli papriky.

Mé srdce dá se do klusu,

při Tvém objetí, co má sílu citrusu.

 

Tvůj další plod tropického ovoce podložený je dvěma datlemi.

Tvé paže jsou dvě pevné větve, mé tiché zázemí.

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 1 | poezie / Nová tvorba | publikováno: 30.05.2021
1622364827-nahled-bonfire-1835829-1280.jpg

Spánkový deficit z reálného světa je částečně dohnaný. Postel i po dobrém obědě vypadá lákavě, ale dnes už mám sílu hlasitěji zavelet „ne“.

 

S odhodláním a myšlenkou „při chůzi snad neusnu“ vycházím z pokoje na krátkou odpolední procházku.

Při otáčení klíče v zámku mě zarazí hlas souseda z vedlejšího pokoje:

„Kdepak jdete? Nechcete jet se mnou a mámou do nedaleké přírodní rezervace?“

Z pokoje vychází šarmantní dáma.

Než stačíme prohodit pár společenských slov, už sedíme v autě a jedeme na výlet. Shlédneme přírodní rezervaci zevnitř i zavřenou záchrannou stanice zvenku. Vracíme se zpět. Procházíme kolem vinotéky. Byl by hřích ji minout. Zůstáváme holky sobě. Víno je lahodné a tak nezůstává u jednoho pohárku.

 

Lázeňský řád i pitný režim je nutno dodržovat. Vracíme se na večeři. Tam se dozvídáme o další hudební produkci ve venkovním altánku. Kdo by odolal? Hlad po normálním životě ještě dlouho nebude ukojen. Stojíme a zpíváme, pohupujeme se do rytmu. Po větru k nám přivane další informace. Opékání buřtů u muzea. Není nač čekat. Jdeme za davem. Vůně táboráku evokuje návrat do dětských let. A jako dítě si připadám, když zoufale dávám nohy křížem.

 

Paní vedle mě pobízí k návštěva muzea.

„Tam nemohu, budou si myslet, že jsem exemplář a už se nikdy nedostanu ven.“

„Je tam toaleta“ pošeptá mi spasnou větu.

Strach z vyraženého inventárního čísla se okamžitě rozplynul a neohroženě beru schody po dvou. Zachovávám dekorum a obdivně si prohlížím vystavené exponáty. Pohled na obrovskou lázeňskou vanu zhoršuje mou mikční situaci. O patro výš již rozrážím dveře s tím správným nápisem. Opět na „last minute“. Nikdy mě nenapadlo, že mohu být po návštěvě muzea tak šťastná.

 

Večer před usnutím čtu nové zprávy. Rozvolňujeme se. Máme před sebou otevírání vnitřních prostor restaurací, barů i tančíren. Tančírny ovšem bez možností tance.

 

Před očima mi přelétne dnešní den.

Svět, zdá se být v pořádku. Pokud se znovu začínají opékat buřty a tančit v ulicích, není důvod neponořit se v klidu do spánku. „Nás niedogoňat“.

 

 

1622138681-nahled-theater-1713816-1280.jpg

Jedna věc je jasná. Něco se muselo stát. Buď jsem se zbláznila nebo zestárla. Upřímně netuším, která z variant je lepší. Jsem v lázních a spím. Spím sama, spím dopoledne, odpoledne, před večeři i před samotným oficiálním spaním. Jsem, jak medvídek Mr. Beana. Stačí lusknout prsty a hlava uvolněně odpadá neznámo kam. Něco mě doběhlo a já netuším, co by to mohlo být. Snažím se to přičíst procedurám a chladnému počasí, ale to mě nijak neomlouvá a už vůbec netěší. Jestli to bude trvat celý pobyt, tak je to ten nejdražší spánek mého života. Nu což, pro mě jen to nejlepší.

 

Po včerejší večeři jsem se donutila obléknout nejteplejší oblečení z mých dovezených letních modelů a vydala se do města. Na teploměru bylo celých sedm stupňů a na obloze se kapky deště chystaly dopadnout na mou hlavu. Klepala jsem se zimou, ale hrdinně jsem si naordinovala půlhodinku na čerstvém vzduchu. V lázeňském altánku se chystala produkce živého hudebního vystoupení.

 

„Blázni“ pomyslela jsem si, když jsem kráčela kolem.

 

Jenže pak jsem šla zpátky. Začali se objevovat další a další lidé. Hudebníci začali hrát. Sinatru, Bobka. Gotta, Matušku, písničky ze Semaforu. Přestalo pršet a vysvitlo sluníčko. Lidé se pohupovali v rytmu, někteří začali tančit na chodníku, jiní se jen spokojeně usmívali. Potlesk nebyl vzhledem k počtu posluchačů ohlušující, ale o to více upřímnější a radostnější. Bylo vidět, jak všem neskutečně moc chybí obyčejné lidské setkávání a radost. Hudba a dobrá nálada. Úsměv a tanec. Najednou byl těch „nádherných bláznů“ plný chodník. Někdy skončit na chodníku nemusí být tak úplně špatně.

 

Doba přispívá improvizaci. Včera „hudba v ulici“, dnes pocit jako na divadle.

 

Ležím si ve vaně, bublinky se na mě slétávají jako vosy na med. Patnáct minut relaxu. Upadám do příjemného polospánku, když zařinčí první zvonění. Nechápu, co se děje. Beru to jako omyl sestřičky při natažení časomíry. Bezelstně se opět ponořují, minuty ubíhají a už to opět řinčí. Tentokrát dvakrát za sebou. Druhé zvonění, za chvíli se asi otevře opona. Jako bych to neříkala.

 

Za plentou se objevuje hlava sestřičky. „Vše v pořádku?“ ptá se.

 

„Samozřejmě“ usmívám se. V tom jemnocitném kraválu se nedá ani ponořit do svých myšlenek, natož do vody. Opět zvonění. Třikrát. Plenta se jako správná opona otevírá dokořán. Odpočinek skončil. Další představení může začít.

 

Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se na místo relaxační hudby v reproduktoru ozval samotný Freddie Mercury. Neboť „the show must go on“, ať se děje, co se děje.

 

1621965400-nahled-luck-3650060-1280.jpg

Budíček zazvonil v šest. Povinnosti volají. Dávám se do kupy. V praxi to znamená prostudovat spícími očima rozpis procedur a vydat se na první z nich.

 

Slatinný zábal. Nemohla jsem se dočkat, jak se krásně vyhřeji. Svlékám se do císařových nových šatů a chystám se ulehat do slatiny. Představuji si, jak se rochním a nádherně vyhřívám po celém těle. Blaženě zavírám oči.

 

Přeruší mě hlas sestřičky: „Chcete chladič srdce?“

 

Chladič srdce? Bože, co je to? Chladit srdce v lázních, je to dobrý nápad? Snad nějaký typ psychoterapie? Něco proti depresím, úzkostí, panické atace? Tak rychle mi po ránu mozek už dlouho nefungoval.

 

„Nevím“ odpovím po pravdě.

„Když nevíte, tak ho dostanete“ odpoví sestra a bez dalšího upozornění mi „něco“ přiloží na mou obnaženou hruď.

Doteď nevím, co to bylo. Ale už naprosto přesně vím, jak se cítí zteplalá whisky, když se do ní hodí kostka ledu.

 

„Uáááá“ stačila jsem zaúpět těsně před tím, než se za sestřičkou zavřely dveře z druhé strany. Respirátor spolehlivě utlumil můj hlas i můj smích. Než uplynula čtvrthodinka se má přehřáta záda promíchaly se zmrzlým hrudníkem a cítila jsem se slastně.

 

Po bahenním rochnění jsem se šla nakrmit a uložit. Podle tukových polštářků se pomalu začínám měnit ve veselé zvíře, které prý občas i štěstí přinese.

 

Neuvěřitelné, co vše jsem dnes dostala do těla. Od plynu v injekcích, přes elektriku v ultrazvuku po kvalitní zmasírování na masérském stole. Postel na pokoji se na mě hříšně usmívala a zvala mě do své náruče. Usnula jsem mnohem rychleji, než jsem stačila vyslovit své protestní „ne“.

 

Předvečerní procházkou v parcích míjím smutné lavičky bez milenců, prázdné zahrádky bez štamgastů a pusté bary bez rozevlátých tanečníků. Největší šanci na oživení mají lavičky. Stačí navýšit venkovní teplotu a lýtka se budou zapalovat samy. O tom není pochyb.

 

Zatím mi nezbývá nic jiného než tiše závidět již zapáleným kuřákům. Nejenže se mohou v chladném počasí zahřívat od plamínku své cigarety, ale zároveň se mohou i seznámit s dalšími lázeňskými hosty.

 

Stačí jen vyměnit gentlemanské „smím prosit“ na „dáme cígo“.

Inovaci nezastavíš.

 

1621877715-nahled-czech-republic-2268820-1280-1-.jpg

Zdravím Vás, všechny – lásky moje.

 

Myslím, že jsem si uměla vybrat. Sedím na padesát jedničce. Tedy není to žádný chlap, jak by jste snad očekávali. Je to sedadlo. Padesát jednička je fajn a jedu ve směru jízdy, což je ještě lepší. Jsem dojatá. Přemýšlím, čím to může být, než mi dojde, že je to jeden ze symptomů menopauzy.

 

Jedu vstříc novým zítřkům, teplému počasí, skvělým procedurám a neuvěřitelným zážitkům. Jasně, že netuším, jakým. Ale je mi jasné, že budou, neboť nevidím jediný důvod, aby se mi vyhnuly.

 

V Pardubicích přistupuje skupina důchodců. Vysvětluji mi, že jediná diagnóza, se kterou se léčí je stáří a že v dešti nechodí ven, neboť jim kapky pleskají na přibývající pleš. Decentně se ptají svých právoplatných žen, kdy tedy mají mít hlad a na co mají chuť. Marná sláva, ženy vždy vědí vše. Smějeme se až do cílové stanice.

 

V Praze nastupuje můj soused na protějším sedadle. Zřejmě jasná padesátka. Má kufr mnohem větší než já, což jsem vůbec netušila, že je to technicky možné. Odhaduji ho na minimálně tři společenské obleky. Snažím se mu vysvětlit, že s lázeňskými tanečky je v této době utrum. Uklidňuje mě, že jede tančit do Německa. Prý je tam tolik práce, že bude v jednom kole. V Chebu se s pracantem loučíme.

 

Já zaklekávám na zem a vytahuji svůj lodní kufr. Nechápu, jak může být deset párů bot, osmero šatů, dvacet triček, patery kalhoty, tři kabelky a šest sukní tak neskutečně těžkých. No jasně, mám tam ještě notebook, tím to bude. Pak se natahuji pro menší kabelu nad mou hlavou. Taky kde jinde bych dala svůj malý kosmetický balíček a tablety na tlak? Důchodci ke mně obdivně vzhlížejí a ptají se, zda mám domluvenou na nádraží stěhovací firmu.

 

Přede mnou náhle stojí muž.

„Pokud Vám nevadí, že jsem Ukrajinec, rád Vám s kufrem pomůžu“ říká.

No copak jsem nějaký rasista?

Kufr je venku i s chlapem, já decentně s kabelou vystupuji hned v závěsu. Před nádraží se dostávám zkratkou kolem nádražní budovy, neboť vím, jak důležité je chytit si svého taxíka.

 

Ani se nestačím rozhlédnout a už stojím na recepci hotelu. Předložím negativní test a pozitivně dostávám klíč od pokoje. Jsem opět tam, kde patřím.

 

V lázních.

1620548827-nahled-stars-1246590-1280.jpg

Je půlnoc.

Chvíle, kdy včerejšek se v dnešek mění.

Uplynulo pár hodin po setmění.

 

Tak nějak bezhlavě

stojím oblečená v lyžařské výbavě.

Chvíle zastavení v životním běhu.

Pode mnou není ani vločka sněhu.

 

Namísto v přilbě a lyžácích

hlavu mám v oblacích.

Zahalené v tmavé noci.

ptají se mě stromy „a Ty, kdo jsi?“

 

Přemýšlím nad odpovědí. Mám čas.

Obklopená množstvím prazvláštních krás.

Jak cirkusový drezér krotím svou lidskou pýchu.

Na horách. V noci. Ve tmě. V tichu.

 

Mám zakloněnou hlavu.

Jako námořník si tiše plavu.

V době, kdy čas neúprosně se blíží k ránu

v nekonečném hvězdném oceánu.

 

Starlink smutně protne mé snění.

Vím, že odpovídat otázkou slušné není.

„Člověče, kdo si myslíš, že jsi?“ ptám se na místo stromů.

Tak ptát se Tě budou až jednou vracet se budeš domů.

 

Někdy málo je více.

Není třeba hrát si na Bohy.

 

Bohatství v nás. Zhoupnout se v srpku půlměsíce.

Focení noční oblohy.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 1 | poezie / Nová tvorba | publikováno: 09.05.2021