Lázeňský den č. 1
Budíček zazvonil v šest. Povinnosti volají. Dávám se do kupy. V praxi to znamená prostudovat spícími očima rozpis procedur a vydat se na první z nich.
Slatinný zábal. Nemohla jsem se dočkat, jak se krásně vyhřeji. Svlékám se do císařových nových šatů a chystám se ulehat do slatiny. Představuji si, jak se rochním a nádherně vyhřívám po celém těle. Blaženě zavírám oči.
Přeruší mě hlas sestřičky: „Chcete chladič srdce?“
Chladič srdce? Bože, co je to? Chladit srdce v lázních, je to dobrý nápad? Snad nějaký typ psychoterapie? Něco proti depresím, úzkostí, panické atace? Tak rychle mi po ránu mozek už dlouho nefungoval.
„Nevím“ odpovím po pravdě.
„Když nevíte, tak ho dostanete“ odpoví sestra a bez dalšího upozornění mi „něco“ přiloží na mou obnaženou hruď.
Doteď nevím, co to bylo. Ale už naprosto přesně vím, jak se cítí zteplalá whisky, když se do ní hodí kostka ledu.
„Uáááá“ stačila jsem zaúpět těsně před tím, než se za sestřičkou zavřely dveře z druhé strany. Respirátor spolehlivě utlumil můj hlas i můj smích. Než uplynula čtvrthodinka se má přehřáta záda promíchaly se zmrzlým hrudníkem a cítila jsem se slastně.
Po bahenním rochnění jsem se šla nakrmit a uložit. Podle tukových polštářků se pomalu začínám měnit ve veselé zvíře, které prý občas i štěstí přinese.
Neuvěřitelné, co vše jsem dnes dostala do těla. Od plynu v injekcích, přes elektriku v ultrazvuku po kvalitní zmasírování na masérském stole. Postel na pokoji se na mě hříšně usmívala a zvala mě do své náruče. Usnula jsem mnohem rychleji, než jsem stačila vyslovit své protestní „ne“.
Předvečerní procházkou v parcích míjím smutné lavičky bez milenců, prázdné zahrádky bez štamgastů a pusté bary bez rozevlátých tanečníků. Největší šanci na oživení mají lavičky. Stačí navýšit venkovní teplotu a lýtka se budou zapalovat samy. O tom není pochyb.
Zatím mi nezbývá nic jiného než tiše závidět již zapáleným kuřákům. Nejenže se mohou v chladném počasí zahřívat od plamínku své cigarety, ale zároveň se mohou i seznámit s dalšími lázeňskými hosty.
Stačí jen vyměnit gentlemanské „smím prosit“ na „dáme cígo“.
Inovaci nezastavíš.