Lázeňský den č. 2

Jedna věc je jasná. Něco se muselo stát. Buď jsem se zbláznila nebo zestárla. Upřímně netuším, která z variant je lepší. Jsem v lázních a spím. Spím sama, spím dopoledne, odpoledne, před večeři i před samotným oficiálním spaním. Jsem, jak medvídek Mr. Beana. Stačí lusknout prsty a hlava uvolněně odpadá neznámo kam. Něco mě doběhlo a já netuším, co by to mohlo být. Snažím se to přičíst procedurám a chladnému počasí, ale to mě nijak neomlouvá a už vůbec netěší. Jestli to bude trvat celý pobyt, tak je to ten nejdražší spánek mého života. Nu což, pro mě jen to nejlepší.

Po včerejší večeři jsem se donutila obléknout nejteplejší oblečení z mých dovezených letních modelů a vydala se do města. Na teploměru bylo celých sedm stupňů a na obloze se kapky deště chystaly dopadnout na mou hlavu. Klepala jsem se zimou, ale hrdinně jsem si naordinovala půlhodinku na čerstvém vzduchu. V lázeňském altánku se chystala produkce živého hudebního vystoupení.

„Blázni“ pomyslela jsem si, když jsem kráčela kolem.

Jenže pak jsem šla zpátky. Začali se objevovat další a další lidé. Hudebníci začali hrát. Sinatru, Bobka. Gotta, Matušku, písničky ze Semaforu. Přestalo pršet a vysvitlo sluníčko. Lidé se pohupovali v rytmu, někteří začali tančit na chodníku, jiní se jen spokojeně usmívali. Potlesk nebyl vzhledem k počtu posluchačů ohlušující, ale o to více upřímnější a radostnější. Bylo vidět, jak všem neskutečně moc chybí obyčejné lidské setkávání a radost. Hudba a dobrá nálada. Úsměv a tanec. Najednou byl těch „nádherných bláznů“ plný chodník. Někdy skončit na chodníku nemusí být tak úplně špatně.

Doba přispívá improvizaci. Včera „hudba v ulici“, dnes pocit jako na divadle.

Ležím si ve vaně, bublinky se na mě slétávají jako vosy na med. Patnáct minut relaxu. Upadám do příjemného polospánku, když zařinčí první zvonění. Nechápu, co se děje. Beru to jako omyl sestřičky při natažení časomíry. Bezelstně se opět ponořují, minuty ubíhají a už to opět řinčí. Tentokrát dvakrát za sebou. Druhé zvonění, za chvíli se asi otevře opona. Jako bych to neříkala.

Za plentou se objevuje hlava sestřičky. „Vše v pořádku?“ ptá se.

„Samozřejmě“ usmívám se. V tom jemnocitném kraválu se nedá ani ponořit do svých myšlenek, natož do vody. Opět zvonění. Třikrát. Plenta se jako správná opona otevírá dokořán. Odpočinek skončil. Další představení může začít.

Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se na místo relaxační hudby v reproduktoru ozval samotný Freddie Mercury. Neboť „the show must go on“, ať se děje, co se děje.