Lázeňský den č. 4

Zdá se, že někdo otočil prstenem princezny Arabely. Zmizeli všichni, se kterými jsem se stačila během prvního pobytu v lázních seznámit. Odjely obě děvčata, se kterými jsem sdílela společný stůl v jídelně i všichni, kteří byli dočasně umístnění v pokojích v těsné blízkosti mého. Odluka od stolu i od lože.

Sedím v recepci hotelu u okna jako ve výkladní skříni a pozoruji cvrkot nově příchozích hostů. Jsem jako myslivec na čekané. Tvářím se netečně a nezúčastněně. Opak je však pravdou. Mé smysly jsou v pohotovosti. Nasadila jsem poker face a číhám.

Je to jiné než v minulých létech. Doba, kdy jsme se, my zůstavší lázeňáčky, nenápadně procházely kolem nádraží a obhlížely oku lahodící nový závoz chlapů, kteří přijížděli na rekondice, je v háji. Spoustů rekondic je pozastavených. Vojáci jsou uzavřeni ve svých kasárnách, policisté na svých obvodech a hasiči smutně sjíždějí po tyči na své domovské stanici. Své oči zaměřuji do uklidňující zeleně nádherných parků a mrkám do slunečních paprsků. Trénovat se musí.

Zatím to vypadá jako v pečovatelském domě. Také zde i pro mě platí ono obligátní „co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.“  Snad s malou úpravou – „co ve zralém věku odkoukáš, ve stáří snad Tě mine“.

Jediným zvukem, který ve mně v oblasti žaludku vyvolává jemné lechtání, se tak stává cinkot příborů z jídelny za mými zády. Na místo decentní vůně dámských a mužských parfému nasávám vůni lososa, což bude asi jediný mužský kousek, který dnes bude stát za hřích.

Blíží se dvanáctá hodina a vypadá to, že kromě personálu tady žádní nováčci nejsou.

Nevzdávám to a věřím v sílu mého rodného kraje. Neboť kvalitní kousky ne zřídka jezdí právě z východu na západ. Přivírám oči a představuji se trasu. Pendolíno je již za Prahou, ještě Plzeň, Mariánské Lázně, Cheb a je to tady. Je nejvyšší čas jít se na tu krásu posilnit.

Uvidíme, zda kromě lososa připlavou i jiné ryby.