NEPŘEHLÉDNI
Milý čtenáři. Dovol nám oznámit, že jsme včera byly slavnostně pokřtěné. Pokud by jsi chtěl Zavolat mi včera a nebo se dozvědět Co v kartách nebylo, není nic jednoduššího než si nás koupit. Zájemci, prosím pište na hanlen@hanlen.cz.
NEPŘEHLÉDNI
Téměř na rok přesně plánuji další křest. Pevně věřím, že tentokráte to vyjde. Už se na Vás moc těším.
NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

Archiv | Červenec 2019

1596128504-nahled-pay-2662758-1280.jpg
Úkol přátel zněl jasně,
napsat příběh nebo básně.
Musí obsahovat co nejvíce číselek a čísel,
shromáždit je na stránku máme jako sysel.
Tak tedy zkouším zas a znova, jak kouzelná dokážou být slova.
 
Jako první bych Vás ráda seznámila o mém druhém vztahu, který vyšel na třetí pokus. Do té doby jsem nosila v kapse tři kaštany. Ten den jsem našla čtvrtý a vytvořila si v kapse kaštánkový čtyřlístek pro štěstí.
V danou chvíli se nás tam sešlo pět - jeho už asi desáté auto, mé třetí auto, můj jediný syn, on bez žádné číslice a já bez žádného čísla. Pokud by Vás zajímal věk nás dvou, tak si vynásobte dvakrát 48.
Zprvu mi nabídl své auto. Pro jistotu vyměnili jsme si každý po devíti číslech - samozřejmě telefonních. Já ho nechtěla, neboť jeho barva mi připomínala barvu mou. Tedy, bavíme se o autech. A jak víte, barva auta je jeden z nejdůležitějších požadavků při výběru vozu u žen. Musí nám přeci ladit k nejedním šatům.
Pravda líbil se mi on. Ladil mému oku.
 
Zpočátku to vypadalo na pouhý bezcitný obchod v bazaru plného aut i čísel. Padaly otázky jako na burze, bohužel se více ubíralo než přidávalo. Mé auto nikdo nechtěl. Nedivím se. Ani já sama jsem ho již nechtěla. Ovšem odhadnutá cena prodejce 9 tisíc korun mi vyrazila dech a způsobila docela dlouhý záchvat smíchu.
"Mám dražší kolo na balkóně, milý pane" odpověděla jsem se slzami v očích od smíchu.
Přidávali po tisícovce a já se nepřestávala smát.
Když už těch čísel bylo hodně a cena neustálé malá, rozhodla jsem se o obrat o 360 stupňů a řekla… "nechte si své peníze, já své auto a jedu domů".
Teda, ti si rychle spočítali všechny drobné dohromady a vsadili na výhodný obchod pro všechny zúčastněné. Trochu navýšili číslo u výkupu a pár čísel ubrali při mé koupi a mohli jsme si plácnout.
Na druhé straně - pán a jeho auto - dopadli stejně dobře a obchod mohl být uzavřen.
 
Tohle vše se událo dvacátého pátého dne desátého měsíce roku 2018. Dva plus pět je sedm. Což už samo o sobě je šťastné číslo. Oba jsme v sedmém měsíci. Já navíc jako bónus sedmiměsíční a narodila jsem se desátého. Když sečteme čísla roku 2+0+1+8 vyjde 11. A sčítáme dále 1+1 - no pro pána krále … vychází nám dvojka - dvojice.
 
Uběhlo několik dnů a já najednou viděla jeho devět čísel na mém mobilu. A pak jsme šli na první kafe, pro milovníky čísel připomínám, že to bylo v devatenáct hodin, osmého dne a jedenáctého měsíce.
 
Vytvořili jsme si svou vlastní číselnou soustavu, ve které nikdo z nás nechce hrát prim, ale ani se nechce cítit jako ten druhý. Jsme oba v první řadě a učíme se společným prvním krokům.
 
Myslíme na sebe dvacet čtyři hodin denně a těšíme se až se uvidíme alespoň jednou za sedm dní na víkend. Přejeme si, aby každý z nás byl šťastný všech 365 dnů v roce a těšíme se z každé minuty našeho bytí.  A doufáme, že nás jich čeká ještě nekonečně mnoho.
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 25.07.2019
1596127003-nahled-stop-473914-1280.jpg
"Dvakrát lungo a cheescake" objednala Stará s úsměvem.
 
"Myslíš, že můžu?" optala se Nová.
 
"Můžeš, všechno, co chceš. Je to Tvůj život. A pamatuj, že všichni se k Tobě budou chovat přesně tak, jak jim dovolíš." řekla Stará moudře.
 
"Nechápu to" zavrtěla hlavou Nová. "Znám Tě jako své boty. Tak dobře a tak dlouho. Tolik toho znáš, z knížek načteno, ze života odžito. Všem umíš poradit. Můžeš mi, laskavě vysvětlit, proč se s tím už konečně taky sama neřídíš?"
 
Stará zůstala sedět s otevřenou pusou. Začala se cítit dotčeně. "Aha, tak nové koště dobře mete. Podívejme na ní, jak se chová. Nová je tady a drzá jak opice. Přirozená, otevřená, ale …" pomyslela si v duchu.
 
A najednou ji to došlo.
Naposledy se svým starým hodným uplakaným pohledem podívala do tváře své Nové. Ta seděla pohodlně, spokojeně, klidně a s úsměvem a jen tak se radovala ze života. Byla sebou.
Stará v ní na poslední chvíli přehodila výhybku a místo bolestného úšklebku se rozesmála.
"Dobře, ty", řekla. "Ty mi dáváš".

Obě věděly, že takhle spolu sedí naposled. Užívaly si spolu celý večer. Nasmály se, poplakaly, zavzpomínaly a na rozloučenou se srdečně objaly.
 
"Děkuji Ti za vše, co jsi mě naučila" řekla Nová vážně.
"Rádo se stalo a děkuji, že jsi mě přišla vystřídat" odpověděla Stará laskavě a s pokorou.
"Mám Tě moc ráda" odpověděly unisono a znovu se rozesmály.
 
Byl čas jít domů. Na autobusovou zastávku šly spolu.
"Jé, tady je nějaké oznámení."
"Výluka na trase z důvodu transformace" četly společně.
Staré znovu přijížděla "čtyricetosmička" s nápisem Minulost a Nové "čtyřicetdevítka" s nápisem Přítomnost. Naposledy si zamávaly.
 
Znáte to. Stará s Novou žít zároveň nemohou. Generační rozdíly jsou generační rozdíly.
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 04.07.2019