Výluka

"Dvakrát lungo a cheescake" objednala Stará s úsměvem.

 

"Myslíš, že můžu?" optala se Nová.

 

"Můžeš, všechno, co chceš. Je to Tvůj život. A pamatuj, že všichni se k Tobě budou chovat přesně tak, jak jim dovolíš." řekla Stará moudře.

 

"Nechápu to" zavrtěla hlavou Nová. "Znám Tě jako své boty. Tak dobře a tak dlouho. Tolik toho znáš, z knížek načteno, ze života odžito. Všem umíš poradit. Můžeš mi, laskavě vysvětlit, proč se s tím už konečně taky sama neřídíš?"

 

Stará zůstala sedět s otevřenou pusou. Začala se cítit dotčeně. "Aha, tak nové koště dobře mete. Podívejme na ní, jak se chová. Nová je tady a drzá jak opice. Přirozená, otevřená, ale …" pomyslela si v duchu.

 

A najednou ji to došlo.

Naposledy se svým starým hodným uplakaným pohledem podívala do tváře své Nové. Ta seděla pohodlně, spokojeně, klidně a s úsměvem a jen tak se radovala ze života. Byla sebou.

Stará v ní na poslední chvíli přehodila výhybku a místo bolestného úšklebku se rozesmála.

"Dobře, ty", řekla. "Ty mi dáváš".

Obě věděly, že takhle spolu sedí naposled. Užívaly si spolu celý večer. Nasmály se, poplakaly, zavzpomínaly a na rozloučenou se srdečně objaly.

 

"Děkuji Ti za vše, co jsi mě naučila" řekla Nová vážně.

"Rádo se stalo a děkuji, že jsi mě přišla vystřídat" odpověděla Stará laskavě a s pokorou.

"Mám Tě moc ráda" odpověděly unisono a znovu se rozesmály.

 

Byl čas jít domů. Na autobusovou zastávku šly spolu.

"Jé, tady je nějaké oznámení."

"Výluka na trase z důvodu transformace" četly společně.

Staré znovu přijížděla "čtyricetosmička" s nápisem Minulost a Nové "čtyřicetdevítka" s nápisem Přítomnost. Naposledy si zamávaly.

 

Znáte to. Stará s Novou žít zároveň nemohou. Generační rozdíly jsou generační rozdíly.