Archiv | Květen 2019

Kamila přišla domů něco po čtvrté hodině. Zítra do práce nemusí, je volno. Spokojeně si natáhla nohy a uvařila kafe. Samozřejmě v opačném pořadí. Byla spokojená.

 

Pustila si co nejvíce nahlas svého Enriqua Iglesia a zavřela oči.

 

Nechala plynout myšlenky posledních dvou let. Hlouběji do minulosti si netroufla zabloudit, taky by se pro dnešek nemusela vymotat ze spleti svého života.

 

Vrátila se zpátky o pouhé dva roky.

Viděla se, jak žije v místech, které nikdy nebyly jejím domovem, jak žije s člověkem, který nikdy nebyl jejím přístavem, jak dovolí, co nikdo dovolit si nesmí, jak všechno, co žije je špatně.

 

Viděla se, jak stojí v té nemocniční chodbě.

Viděla, jak ztrácí přátele, domov, rodinu, sebe a pak spatřila se v zrcadle a zeptala se "a Ty jsi kdo?"

Pracovala, usmívala se a přitom bylo ji všelijak, jen ne do smíchu.

 

Viděla, jak někdo pláče u kašny.

 

"Ahoj, proč pláčeš?" zeptala se.

"Protože už nemůžu" odpověděla si.

"To dáš, vždyť víš" řekla si.

"To víš, že dám" odpověděla té zlomené ženě v sobě a pomalu, pomalounku vstávala ze zaprášené cesty. Ještě, že kašna s vodou byla tak blízko.

 

Jako z velké dálky vracela se zpátky a po dlouhé době se usmála.

 

"Jedu domů" řekla lehce, když balila si od partnera své kufry.

"Jestli chceš, přijeď za mnou".

Přijel ještě dvakrát. Pravda, není to málo po šestiletém vztahu.

A najednou znovu začala zvedat hlavu.

 

Doma byla šťastná. Sama, ale opravdová. Každý den na obloze kreslila si své snové mraky. Jeden byl naplněný psaním, druhý cestováním, třetí tancem, čtvrtý dobrovolnictvím, pátý přátelstvím. Když máte oblohu plnou snů začnete věřit v zázraky, píšete dopisy andělům a smějete se v dešti.

 

Když napíšete dopis andělům, musíte přijmout fakt, že zázraky prostě jsou.

 

Najednou jste tehdy a tam, kde jste vlastně vůbec neměli být, čtete knihy náhodně vypadlé z knihovničky, posloucháte písně, které zastaví váš uspěchaný krok a občas v letu zachytíte letící pírko i přesto, že nad vámi žádné ptáče široko daleko neproletělo.

 

Kamila přehodila své nohy do pohodlnější podoby a lahodně vychutnávala další doušky kávy.

 

Vrátila se zpátky jen o pár měsíců.

Do chvil, kdy se pomalu zvedáte, začnete si všímat dřívek, které Vám život klade pod nohy, ale vy víte, že jsou tu proto, aby jste přemýšleli, po jaké cestě se dáte.

Do chvil těžkých začátků, které když překonáte, to ostatní už bude o něco lehčí.

 

Vrátila se zpátky o dva dny.

Do chvil štěstí ve svém domově, do chvil štěstí, kdy dívala se do očí, které byly jejím přístavem, do chvil, kdy sdílení dobrého i zlého patří k životu tak přirozeně jako den s nocí a slunce s měsícem.

 

V místech, kde skrývala se její duše ucítila laskavý klid.

 

Vrátila se zpátky k včerejšímu dni, kdy ji při utírání prachu z nočního stolku vypadl na zem ten kouzelný andělský dopis psaný její vlastní rukou. "Děkuji" zašeptala tiše, když vracela ho zpátky na místo.

 

Procítěně dopila studenou kávu.

Svět je báječný kout zaslechla z rádia Gottův hlas.

Máte pravdu, Karle, to teda je.