Hudba

Laura procházela nemocničním parkem, když z otevřeného okna zaslechla tu nádhernou originální skladbu novorozeneckého pláče. S nostalgii se posadila na lavičku. S úsměvem vzpomínala, jak kdysi před léty stejně kouzelně skládal tóny svých prvních životních písní její syn.

 

Zavřela oči. Vůně rozkvetlých stromů ji něžně objala kolem ramen, zpěv ptáků vykouzlil mírumilovný pocit štěstí. Vzdálené tóny indiánských bubnů doléhající z nedalekého náměstí připomínaly ji tlukot srdcí. Usmála se pod svým imaginárním fousem.

 

Hudba byla její přítel, bez kterého neuměla si představit život. A ona? Jakým přítelem byla ona pro Hudbu? Upřímně? Velmi špatným. Její nakreslený houslový klíč připomínal spíše zavináč-cz, její hudební stupnice byla natolik originální, že při zpěvu velmi úspěšně ze známých písní tvořila neznámé a zatím nikdy neobjevené skladby. A když opravdu chtěla někoho vystrašit, stačila jednoduchá věta … "chceš zazpívat?".

 

Vyděšené pohledy, vlasy hrůzou postavené jako obilí a špunty v uších jasně svědčily o tom, že tito lidé již její zpěv alespoň jednou zaslechli. Její zpívající hlas dokázal spolehlivě odradit i případné nápadníky. Upřímně, nedivila by se, kdyby to byl i důvod k vydědění. A přesto, ve chvílích samoty zpívala srdečně ráda. Vodní kapky její sprchy by mohly vyprávět. I interiér jejího vozu již něco zažil, když bez hanby snažila se překřičet lahodné hlasy známých interpretů linoucí se z puštěného CD.

 

Nebudete tomu věřit, ale tato zpěvem a hudebním nadáním naprosto nepolíbená žena chodila za doby své povinné školní docházky do sborového zpěvu. Jak se toto mohlo stát, ptáte se? Jednoduše. Paní učitelka potřebovala do sboru dívku, která hezky zpívala. Jenže tohle zpívající děvče bylo dobrou Lauřinou kamarádkou a odmítalo chodit do zpěvu bez ní. Paní učitelka tedy porušila veškeré pedagogické nařízení té doby a obě děvčata jako jeden muž pěly po svém boku. Jedna z nich opravdu zpívala, druhá se stala naprosto nepřekonatelná v playbacku. Účel světí prostředky. Laura si mlsně olízla rty při vzpomínce na ty vynikající chlebíčky a zákusky, které vždy po zásluze dostaly po vystoupení.

 

Jako opravdový přítel ji Hudba přinášela neuvěřitelné zážitky. Když na zábavě s tajemným mužem tančila první tanec a u toho si spolu s Haničkou Písničkou tiše zpívala "Ta pusa je tvá". Následovala další …. "Proč nejsi větší" a ona se neuměla ubránit veselému smíchu, když s hlavou zakloněnou až ke hvězdám dívala se tomu dvoumetrovému chlapovi do očí. Na povrch vytanuly ji vzpomínky na lázeňské tanečky, kde při prvních tónech pacienti odhazovali své francouzské hole a vrhali se do víru tance. Báječné tóny stmelily kolektiv natolik, že žádná z žen se ani neurazila, když na závěr zpíval celý darkovský ansámbl jako o život "Jestesz szalóna"…..

 

Vzpomněla si, jak naivně tvrdila, že nikdy by nešla na operu. Nabucco. Ještě dnes, i po těch létech má mrazení z té krásy po celém těle. I přesto, že není homosexuální, Paní Hudbu nepokrytě zbožňuje. Při jejich tónech se směje i pláče, tančí jako o život i choulí se jako zraněné zvíře. Během dne vytváří si svou soukromou diskotéku a ke spánku meditační relaxační tóny dávají jí pusu na dobrou noc. Koupila si televizi. Nu, televizi. Jediná ohmataná tlačítka jsou dvojka a devítka. Kanál 29. Óčko Gold. Nekupte si rádio za 15 tisíc.

Hudební dáma nemá šanci být nikdy sama. Laura už má vymyšleno, že i Tomáše Kluse Cesta jednou vyprovodit mohla by ji i na její cestě za světlem. Ale kde je do devadesáti?? Třeba ten výběr ještě někdy změní.

 

Laura se protáhla.

 

Na kolečkových bruslích projela kolem děvčata s walkmanem na uších, kousek vedle na "U" rampě mladí skejťáci kývali rytmicky hlavami se sluchátky. Byla ráda, že není jediný závislák.

 

Pomalu se zvedla a vydala se zpátky domů. Něco pěkného si pustit - k tanci i poslechu - jak hlásal čerstvě vylepený plakát na sloupu veřejného osvětlení.

 

Při východu z parku minula se s babičkou a dědečkem držících se za ruce.

Láska. Pokora. Porozumění. Souznění.

 

Tyhle tóny v duši poslouchala ze všeho nejraději.