Stamík a Mamutík

Malý mamut ležel schoulený pod stromem a díval se na noční oblohu. Byl ještě celý zděšený a rozhozený z dnešního dne. Vlastně byl celý mimo z celého svého ne dlouhého života. Nevěděl, jestli se má smát nebo plakat. Jediné, co cítil byla potřeba k někomu se schoulit a nechat se hladit a utěšovat. Ale nebylo ke komu. 

 

Ještě nedávno by běžel ke své mamince, která by ho objala a konejšila. Tátu už si skoro nepamatuje, ale podle máminých slov to byl opravdu mamut činu. Co řekl, to platilo. Uměl úplně všechno, co správný mamut má umět. Jeho nádherná mohutná postava dokázala ochránit celou rodinu. Maminku měl moc rád a jeho taky. Občas euforicky zamotal své kly s mámou, a to teda byla podívaná. Byli spolu moc šťastní. Táta umřel, ale nikdy mu nikdo nevysvětlil, co se vlastně stalo. Jen máma se na něho dívala těma svými hnědými očima tak strašně smutně.

 

S mámou byla velká legrace. Kolikrát ho okřikla, že si ve svém jeskynním pokojíčku neuklidí a tahá tam vše, co venku najde. Kolikrát ho požádala, aby ji pomohl s hledáním bylinek a rostlinek, aby si pak napapali bříška jako v pohádce. Kolikrát mu ta jeho báječná maminka vyprávěla krásné pohádky. Laskavě ho hladila svou velkou, ale něžnou tlapou po jeho chlupatém tělíčku a bylo jim spolu tak moc pěkně. Vyprávěla mu i o nebezpečí, které mamutům hrozí. O tom, aby si dal pozor na lovce bílých tváří. Tolik věděla o světě a teď tady leží a spinká. Jeho pláč pohnul by i samotným nebem. Nevěděl ještě hodně o životě, ale tušil, že z tohoto spánku se už maminka neprobudí. Bolelo ho jeho mamutí srdíčko. Byl tak bezbranný.

 

„Budu se o Tebe starat.“ Jako ve snu opět se mu vybavila slova toho malého kluka. Byl tak legračně maličký, pomyslel si mamutík. Takový malý bílý kluk a chce se starat o mamuta? Vzpomněl si, jak ho ten príma kluk objal a jak to bylo pěkné.

 

„Jakže se jmenoval? Sta…str….sto… stam … Stamích….To je něco jako „stálý smích“ pomyslel si mamutík. Tak takový veselý kamarád by se mi moc hodil. Navíc jsme na tom úplně stejně. Já nemám maminku, on tatínka. A to, že ho dneska pustil??? Ty jo, ten kluk je tedy frajer. Ten by mě určitě chránil a pečoval. A až vyrostu, tak mu to vrátím. A budu chránit a pečovat o něho já.“

 

Stamíček přece mluvil o nějakém výletě do budoucnosti.

Mamutík vůbec netušil, kde by ta budoucnost měla bydlet, co by měla jíst a jak by měla vypadat, ale po dnešku pochopil, že se Stamíkem se není čeho bát.

 

Schoulil se ještě blíž ke kmeni stromu. Nad hlavou na něho spiklenecky mrkala Jitřenka a na místo maminky mu začala pomalu vyprávět novou pohádku na dobrou noc …. „Byla-nebyla jedna kouzelná budoucnost…… „