Srdečný rozhovor

V pokoji bylo teplo a přítmí.

 

Karla seděla na sedačce v tureckém posedu a naproti ní seděl její nejlepší přítel. Dalo by se říct, nejsrdečnější. Tmu prozařovalo teplé světlo svíček a hrála jemně hudba. Romantcký večer. Konečně udělali si na sebe čas.

I on seděl v tureckém sedu a díval se na ní.

 

"Co budeme dělat?" zeptal se.

Smutně se usmála "nevím. Je mi to líto, příteli, fakt se snažím a přesto, neustále Ti ubližuji".

"Ty ne", odpověděl, "to spíš já jsem pořád stejně naivní. Jdu do všeho upřímně a naplno a pak se někdy divím".

 

Soustředěně se na sebe dívali a láskyplně usmívali.

"Jsem fakt hrozná, neupoučitelná" řekla mu.

"A což teprve bych měl říct já. Podívej, kolikrát už jsem se spálil. Měl bych Tě gentlemansky chránit a přitom, však znáš mě, jakmile mám ten krásný hřejivý pocit, nedívám se vlevo vpravo a důvěřivě jdu vpřed."

"Náhodou" odpověděla ona "jeden velký výkřičník už máš. Jsi dobrý".

 

"To je fakt. Alespoň jeden výkřičník už mám", odpověděl přítel, "ale jak se zdá, jeden nestačí". Jsem Tvůj velký přítel, měl bych Tě chránit víc, vlastně pořád. Vidím, a hlavně cítím, že když Já udělám špatnou volbu, tak Ty trpíš. A to přece není spravedlivé."

 

Začala se smát. "Hele, příteli, a není to náhodou se mnou úplně stejné. Já se prostě blbě rozhodnu a Ty přitom trpíš jako zvíře. Jsi tak křehký a tolikrát už sis natloukl. Jsi celý pomlácený a rozbolavělý. A přesto, vždy vstaneš a pohladíš mě. Máš mě pořád moc rád a odpouštíš mi všechny mé přešlapy".

 

"Hmmmm" zamyslel se nejlepší přítel na chvíli. "Když mě se s Tebou všude líbí a co si budeme nalhávat? Jeden bez druhého neuděláme ani ránu. Patříme k sobě. Ty a já. Na věky věků".

 

"Mám Tě moc ráda, můj věrný příteli", odpověděla tiše a vtiskla něžný polibek svému Srdci.