Ošatka

Před ní, na kuchyňském stole stála dřevěná ošatka. Tedy, ta kdyby mohla vyprávět.

 

Vzpomněla si, na to mladé děvčátko, které celé vyplašené chodilo s ošatkou větší než její dětská náruč ke slepicím pro vajíčka. Neměla je ráda. Slepice, ne vajíčka. Bála se jich a vyhýbala, jak to jen šlo. Ale když ty vajíčka byly tak dobré. Bylo třeba jen překonat strach a odměna pak byla zářivě žlutá.

 

Seděla za kuchyňským stolem a před očima viděla dospívající slečnu, jak ukládá na ošatku ovoce - mandarinky, pomeranče, jablíčka a banány. A taky ořechy. Byly přece vánoce. Neměla je ráda. Vánoce. Ne, ořechy. Bála se, že i přes vůni jehličí a smaženého kapra bude slyšet hádky. Bylo třeba jen na chvíli vypnout uši a poslouchat cinkot rolničky uvnitř sebe.

 

Jak dlouho seděla za kuchyňským stolem, nevěděla. Viděla před sebou mladou ženu, jak nadšeně do ošatky ukládá všechny své sny. Hodně děti, báječnou rodinu, chápajícího muže, útulný dům. Měla ho ráda, toho muže i ten dům. Milovala své dítě. A přesto se jednoho mrazivého dne na chodníku před okresním soudem ošatka vysypala. Stačilo se však jen podívat, jak její syn zvedá ošatku ze země. Usmála se se a přestala se bát. Nemusela mít strach. Ta nádherná odměna měla 13 let a její geny.

 

Ošatka nezůstala dlouho prázdná. Jako duhové kuličky začaly se v ní skládat mužská jména. Kuličky žárlivé, sobecké, vylhané i vypočítavé. Poslední kulička zdála se dlouho být tou, co nosíme si pro štěstí v kapsičce svého kabátu. Chvíli zoufale prohledávala prázdné kapsy, než pochopila, že kulička se cestou zatoulala. Ošatka vypadala na první pohled prázdná.

 

Byla adventní neděle. Pátá hodina ranní. Den úplňku. Její ošatka čekala. Pohladila ji a přivinula k sobě. Ucítila vůni těch desítek let. Už beze strachu pomalu do ní začala ukládat vajíčka, mandarinky, banány a ořechy. Nahoru posadila synův úsměv a štěstí. Kolem s láskou srdíčka celé rodiny. Na ně opatrně rolničky svých snů. Věděla, že i duhová kulička se zase přikutálí, aby radostně rozezněla její duši.

 

Seděla u přeplněné ošatky ve svém milovaném domově a byla šťastná.

 

Bodejť by ne, vždyť byl přece advent.