Lípový květ

Schoulená v klubíčku myšlenek chránila si své krvácející srdce. Navenek vypadala spokojeně. Dávno však věděla, že každá mince má dvě strany. Feng-šuej, harmonie v prostoru. Nastolení rovnováhy.

 

Roh místnosti zdál se být báječným místem. Tedy alespoň teď. Zvířata to dělají stejně. Zalezou si do kouta a lížou si rány. Sebeobrana, sebeochrana, hrana, studená rána, slza slaná - to vše bylo v rohu naskládané jako knihy v antikvariátu. Stejně důvěrně jako ohmatané knihy,  znala všechny ty pocity.

 

Zvyk je železná košile. Tak jak je možné, že si ještě nezvykla? Byla překvapená jako každoročně silničáři s příchodem prvního sněhu. Kdo by to byl čekal, že v prosinci nasněží? Kdo by to byl čekal, že po divné době přijde ještě divnější?

 

V té studené řece myšlenek rozbolela ji hlava. Říční kameny při nárazu ještě nikomu nepřidaly. Nebyla hloupá, a přesto některé věci docházely ji pozdě. Pozdě, ale přece. Pozdě bycha honit, říká se. Jak to jen ti předkové všechno věděli, že po nich zůstalo tolik pravdivých přísloví?

 

Nemohla pochopit, proč až teď otevírá oči, když si je poctivě každé ráno myla studenou vodou? "Zrak nikdy nebyl mou silnou stránkou" pomyslela si. Uvažovala, kolik dioptrií je potřeba, aby příště lépe viděla a lépe slyšela. Jako vlk v pohádce o červené Karkulce.

 

Přemýšlela, jak jen nasadit srdci brýle, když nemá uši. Ač bezušák, velmi dobrý je posluchač ten náš orgán ve tvaru lístku z lípy.

První zaklepání nebylo v rohu místnosti moc slyšet. To druhé bylo silnější.

 

Šla překvapeně otevřít. Její život tam stál s úsměvem a taškou. V jedné ruce měl nádherně zabalený dárek.

 

Druhou rukou, aniž o tom věděla, sebral ji část jejího bolavého světa a položil na dno kabely. Moc dobře věděl, co už nebude potřebovat. Zprvu si toho ani nevšimla.

 

Ta mašle na dárkové krabici byla příliš velká. Těšila se až ho rozbalí, protože tušila, že by něm v hedvábném papíru mohl být zabalen její sen.

 

Mezitím pan Život, poněkud nachýlen pod tíhou kabely tiše odcházel po schodišti dolů. Nebál se o ní. Věděl o ní tak hodně. Jednou mu opětovně poděkuje, že ji pomohl odnést tu těžkou tašku.