Modřina

Bože můj. Ta rána snad probudila půku baráku, myslela si. Bylo tři hodiny ráno. Její čas. V minulosti se té doby bála, Byla i nebyla to ještě noc. Bylo i nebylo to ještě ráno. V současnosti se nebojí. Ale taky nespí. Vždy kolem třetí se probudí a cítí se čile. Stejně jako dnes. Vstala a šla do kuchyně pro vodu. Měla žízeň.

 

Uviděla uvařené jídlo, které včera neschovala do lednice. Vzala do jedné ruky talíř s masem, do druhé kastrůlek s bramborami. Udělala krok k lednici a otevřela ji. Najednou, v mikrosekundě zhoupl se jí celý svět. Nohy se podlomily, ruce vyletěly nahoru. Brambory stály se rázem žonglujícími míčky pana klauna. Bože, to byla rána.

 

Ležela na zemi a nemohla se ani pohnout. Svět se pořád bláznivě houpal. Přicházela pomalu k sobě, Dívala se na tu spoušť. Začala se ozývat bolest v rameni. Au, při pádu se bouchla o hranu kuchyňské desky. Při pádech občas je na nás spadeno.

 

Jak dlouho tam ležela? Minutu, dvě, deset? Neví. Zdá se, že na chvíli i usnula. Chladivá zem dělala ji dobře. Pak se pomalu sunula po podlaze a začala sbírat tu obědovou spoušť.

 

Pomalounku se postavila. Otevřela okno a natočila si z kohoutku studenou vodu. Konečně. Vždyť proto tady před čtvrt hodinou přišla. Už dlouho ji nepřišla tak lahodná. Polykala pomalu, rozvážně a s chutí. Vzala si pohárek vody sebou zpátky do ložnice.

 

Ráno, hladila si přes své spací triko rameno. Jejda, to bude modřina, pomyslela si. Opatrně odhrnula rukáv. Po modřině ani stopy. Jen to ukrutně bolelo.

 

Usmála se.

 

Stejné jako v životě. Její modřiny nejsou na ní vidět. Jen občas krutě bolí.