Můj pane Živote

Z okna kuchyně mám nádherný výhled na dveře nového dne. Každé ráno po probuzení běžím jako malá holka a okouzleně a zvídavě šahám na imaginární kliku. Je strašně dobrodružné otevírat nový den, zvídavost ze mě jen číší. Na nebi klene se nádherný východ. Každý den je jinak zbarvený, stejně tak jako každý den je jinak zbarvená naše duše. Někdy je žlutě veselá, jindy šedě úzkostná, kreativně oranžová nebo červeně zamilovaná.

 

Ráno voní překvapením. Netušíme, co nás čeká a proto je naprosto zbytečné zkazit si překvapení spěchem, nadávkami nebo zatrpklostí. Stačí jen dýchat a dívat se. Často je to taková krása, že dýchat ani nelze. Jen okouzleně děkovat za možnost být součástí toho všeho.

 

Nastoluji si ranní klid a pohodu. Uvařím si čaj a taky kávu. Sednu si o poslouchám zvuky a zpoza otevřeného okna dostávám do plic první závan sněhových vloček. Zavřu oči a vidím celé sněhové království. Zasněžené kopce plné lyžařů, zasypané silnice bez silničářů. Novou rodinku sněhuláků. Pan Sněhulda Nový nedávno vytvořen byl zkřehlými dětskými dlaněmi a rozvážně dýchá do svého kulatého bříška. Pozoruje svými černými uhlíky okolí a hlídá si svůj mrkváček, aby mu ho někdo nesnědl. Na zábradlí tvoří se jako vidličky první rampouchy. Pod nohami křupe sníh. A někdy technická sůl. Na nos padají mi vločky sněhu a hladí mě, co nejněžněji jsou toho svým studeným pohlazením schopny. To všechno skrývá se za víčky. Vdechuji vůni zázvorového čaje a černé kávy. Film běží dál. Stačí jen dýchat zimní vzduch. Běžkař projel kolem ve své pečlivě vyjeté koleji a už vidím jen jeho záda. Přivírám oči a snažím se přečíst nápis na jeho mikině "jsem Tvůj nový den, nenechávej si mě jen tak proklouznout mezi prsty," hlásá do okolí hlasem dědy Mrazíka.

 

Otevírám oči. Čaj je ještě příjemně teplý a káva zdá se dopitá. Po lungu není kávová sedlina, tak není z čeho věštit věci příštích. Nezbývá než se obout a jít dohnat svého běžkaře.

 

V předsíní z věšáku sundávám bundu s kuličkami smíchu po kapsách. Obouvám si boty do nepohody a na hlavu nasazuji ušanku plnou veselých myšlenek. Na ruce rukavice s deseti prsty, které připomínají desatero. Desatero dobrých úmyslů.

 

Sjíždím dolů výtahem a je mi líto, že není to paternoster. Byl byl mnohem svobodnější, kouzelnější, nebepečnější, byl by tak nějak životně svůj.  "Stůj", řeklo mi to tlačítko jménem "nula". A tak poslušně stojím a možná trošku se bojím udělat ten první krok.

 

Pak si ale vzpomenu na svého běžkaře. S úsměvem vkráčím do náruče dalšího svítání a volám do korun stromů "počkej na mě,  už s láskou běžím za Tebou, můj běžkaři pane Živote."