Žena miluje tam, kde nemůže
Její kotníky se topily v jejich slzách. Tak moc jich bylo. Až po okraj.
Portské víno pomalu vysychalo a ona věděla, že dnes je ten den, kdy musí zapít žal. Zabít lásku. Utopit se v slzách. Padnout na dno a vstát z popela. Na jednu noc nebylo toho málo.
Plakala a křičela bolestí jako poraněná srna. Přesto věděla, že má sílu jít dál. Vlastně to vůbec nechápala. Nechápala, kde se v ní ta neuvěřitelná síla bere. Přicházela vždy ve chvíli, kdy už si myslela, že není schopná jít dál. Ve chvíli, kdy už nemohla. Ve chvíli, kdy se zavíraly staré dveře a otevíraly ty nové, o kterých ještě nevěděla, jen povědomě tušila.
Pochopila.
Pokorně sklonila hlavu. A plakala.
Dokázala mnohé, ale zabít v sobě lásku?
Žena miluje tam, kde nemůže.
Muž miluje tam, kde pomoci není.
Pak se žena a muž setkají kdesi.
Žena najednou dívá se na muže.
Muž na chvíli oddává se snění.
Oba dva bez adresy.
Dnes nevíme, co bude se psát zítra.
Dnes víme jen, že občas chladná jsou jitra.
Dnes pomalu ve včerejšek se mění.
Dnes zůstává všem jen přání a tužby a bláznivé snění.