Blues večerních oken

Když je člověk malý, přeje si spoustu věcí.

 

Dnes večer vyšla jsem si na svou prosklenou lodžii a hrozně mě překvapilo, že je venku taková tma, Na okraji sídliště s výhledem na blízkou vesnicí. Ráno mi v otevřeném okně na parapetu brnká zpěv probouzejícího se kohouta, večer slyším ržaní koně. Cítím vůni sena a pulsuje ve mě touha zabořit do něj hlavu i celé tělo. Cítít píchání a lámání stébel.

A v pozdní večer tma. Po pravé straně blok bytů. Okna prosvětlená a já do nich láskyplně hledím a neuvěřitelná síla mi našeptává příběh jednotlivých oken.

 

V prvním smutně sedí jeden člověk, ve druhém sedí dva a přesto každý sám, ve třetím běhají děti, ve čtvrtém se umírá a v pátém probíhá hádka o malichernosti. V šestém se lidé hádají a v sedmém miluji. To proto, že sedmička je šťastné číslo.

V osmém vaří pozdní večeři a v devátém probíhá žárlivá scéna. Desáté okno spí. Těch oken kolem je  mnohem více. Ale věřte nevěřte,  jen jedno jediné okno na mě zapůsobilo teplem domova. A je zcela jedno, kolik v něm je lidiček.

 

Když je člověk malý, má své sny.

 

Z domova svého dětství dívala jsem se na světla blízkého města a fascinovaly mě ty malé světýlka v dáli. A již jako dítě toužila jsem být v jednom z těch světel. A nyní ukrytá tiše jsem v jednom z nich. Je mi hřejivě a příjemně.

 

Pamatuji si, že to okno, které jako jediné bylo cítit energii a teplem domova bylo vlevo třetí shora. Budu ho nenápadně pozorovat, zda ten hřejivý pocit přetrvává i v další dny.

 

Věřím, že i mí sousedé vidí mé okno stejně pocitově jako já jejich.

 

Blues večerních oken a jejich blikotajích světel právě začal.