Facebook

Brouzdám po internetu, až jsem zabrouzdala na facebook. Přijde mi fajn. Podíváš se na jméno, koukneš na fotky, otipuješ přátele, otevřeš pusu, protože se občas nestačíš divit, kdo s kým je přítel.

 

Slovo Přítel pro mě vždy bylo trochu posvátné. Něco jako Láska. Nebo Něha. Vždy jsem si říkala, že člověk může mít spoustu známých, hodně kamarádů a velmi, velmi málo přátel. Tedy, někdy i jeden je dost. Víte, o čem mluvím? No přeci takový ten člověk mezi manželem, rodinou, dětmi, kolegyněmi z práce a sousedy. Někdo, kdo je pro Vás více než sestra nebo bratr. Někdo, koho pošlete do háje a on jde. Ale vy víte, že zase přijde. Protože, kdyby nepřišel, tak zblbnete. Člověk, pro koho by jste udělali cokoliv na světě a on pro Vás. Člověk, se kterým, když se nevidíte dlouho, tak se Vám po něm stýská tak, že Vás bolí srdce. A najednou na facebooku má někdo tolik přátel, že rolujete, rolujete, až je z Vás málem rolba.

 

Brouzdala jsem po internetu, až jsem se dobrouzdala na facebook. Přijde mi fajn. Podíváš se na jméno, koukneš na fotky a víš, co měl kdo k obědu, jaký dostal dárek, kdy měl první sex nebo poslední menstruaci. Kdo se s kým zhulil a ožral. Kdo se s kým vyspal. Jo, a taky kdo se s kým nevyspal. Tak trochu psycho, nemyslíte?

 

Pamatuji si doby, kdy fotky se ukazovaly jen v rodině a u velmi, velmi dobrých přátel. Šly ty černobílé vzpomínky posvátně z ruky do ruky a běda, vševěda tomu, kdo by je byl opalcoval. Opalcoval nemá nic společného s technickými palci, ale jsou to jen nedobrovolné otisky prstů na dobových fotkách.

 

Brouzdala jsem po internetu, až jsem zabrouzdala na facebook. Našla jsem své spolužáky, spolupracovníky, sousedy a dávné lásky. Vlastně už mi nepřijde až tak úplně fajn. Připravil mě o fantazii, hezké sny a překvapení.

 

A tak nevím co je lepší "to be" or "not to be"?