Po kom ...

Tančím mezi slzami. Směji se. A volám nahoru „miluji Vás“.

Tam nahoře je pěkně veselo. Bábi přitáhla opět to své proklaté rádio a nechala ho hrát na plné pecky. Je jí očividně úplně jedno, že se svatý Petr netváří úplně nadšeně, a dokonce i Šimon s Janem se stáhli kousek stranou.

Ovšem, není sama. Přichází k ní parta, jak má být a byť ví, že zase zřejmě si poněkud pekelně spálí tlapky, sedí u ní, zpívají a nadšeně se houpou do rytmu.

Nedaleko od ní, její dcera. Zrovna si žehlí svá krásná andělská křídla a nenápadně pokukuje po sousedech v blízkostí. Hmmm, ten šedovlasý elegán v šedomodré obleku opravdu vůbec nevypadá špatně.

O patro níže před chvíli dorazil i syn. Je trochu zmatený, ale to tak zpočátku mají všichni. Ještě je celý rudý od vzteku, jak se tam dole naprosto zbytečně rozčiloval. Teprve ten tobogán vzhůru ho zklidnil. Ku…va – řekl na místo pozdravu a sám se tomu zasmál.

Podíval se dolů. Jako by to neříkal – utrácejí za blbosti. No a pak se otočil vedle. Sakra, Maruš z Luhačovic. Tak ta už taky dorazila.

„Vítej“ nahodil svůj nejlepší úsměv a v duchu si řekl:

„Ty vole, čeho ses tak bál?“.

Usmívám se. 

Nádherné červánky dnes.