Spěchám pomalu
Jako obvykle jsem vyšla pozdě.
Na ranní běh na autobus to již dávno nevypadá. Nedovolí to nejen boty na podpatku a ztížený dech, ale ani strach o zakopnutí a případný držkopád.
Kdysi dávno jsem při pozdním odchodu z domu na ranní autobus utíkala. Jako bych snad chtěla dohnat čas. Jak pošetilé. Stejně tak pošetilé bylo i mé jednání. Udýchaná, vystresovaná, v poklusu sledující hodiny. A pak naštvaná, když jsem i přes veškerou snahu zahlédla jen koncová světla autobusu. Ujel vždy o fous. Já pak celá zpocená stála v zimě další půlhodinu a čekala na další spoj. Většinou jsem se třásla zimou, nervozitou a strachem z důsledku.
Dnes už neutíkám a nespěchám. Ani na autobus ani v životě. Není kam spěchat. A není důvod se třást a bát.
Věci, na které je pozdě, již stejně nedoženu. Nemá cenu honit se za koncovými světly.
Jdu svým tempem a nedívám se na hodiny. Ukrajují čas pořád stejným tempem. Není důvod je neustálé kontrolovat.
Už vím, že pokud něco stihnout mám, tak to stihnu. Nemusím kvůli tomu běžet nebo dokonce předbíhat. A pokud mi něco ujede, je zřejmě k tomu důvod.
Každému z nás v životě ujelo tolik věcí.
Pozdním příchodem jsme možná přišli o hodně skvělých příležitostí, zajímavých setkání, krásných chvil. Pozdním příchodem jsme si ovšem možná ušetřili spoustu zklamání, frustrace, peněz nebo možná zachránili zdraví či dokonce život.
Říká se, že kdo pozdě chodí sám sobě škodí. Ale také, co se vleče, neuteče. A pak si vyberte.
Jako obvykle jsem vyšla pozdě.
Kdysi jsem se při spěchu na autobus neustálé otáčela dozadu, zda mě již nedohání.
Dnes se dozadu neotáčím a nedívám.
Dívám se vpřed.
A také kolem.
Neboť jsem ve středu, i když je třeba čtvrtek nebo pátek. Ve svém středu.
Na poslední rovince před zastávkou jsem věděla, že pokud autobus bude přijíždět, pan řidič na mě počká. Protože ví, že jsem jeho stálý pasažér. Neboť mě zná.
Už nespěchám. Neboť, co mám stihnout, stihnu. Co mám potkat, potkám. Co nestihnu a nepotkám není zřejmě určeno pro mě.
Můj život už ví. Neboť jsem jeho stálý pasažér.