Za dobrotu na žebrotu
„Budeme šít, sestři“ slyším doktora a zavírám oči.
Vlastně se ani nedivím. Ta díra nad okem si ani nic jiného než sešít nezaslouží.
A opět, jako už několikrát jsem k tomu přišel, jako slepý k houslím. A opět, jako už několikrát se zdá, že má pravdivá verze působí na okolí jako bych si jí snad vycucal z prstu.
„Co jste dělal, člověče?“ ptá se mě zúčastněně lékař. „Takový slušný chlap v létech, to jste se musel v hospodě bít?“
„Já se nebil, pane doktore. A v hospodě jsem nebyl“ dodávám skoro zbytečně.
„Tak jak se Vám to stalo?“ ptá se doktor a vpíchne mi injekci na umrtvení.
„To mi, pane doktore, stejně nebudete věřit“ říkám.
„Zkuste to“ usmívá se lékař a zapichuje jehlu do už necitlivého místa nad obočí.
„Víte, pane doktore, jsem ve spokojeném vztahu. Vše klape jak má a nemám si na co stěžovat. Jsme oba zodpovědní a zároveň praštění a máme i skvělý smysl pro humor. Jen jsem takový starostlivý chlap, a to je možná někdy na škodu. To víte, já vám byl v minulém životě brazilská žena a měl jsem osm dětí. Měla jsem se co otáčet. Tak se nedivte, že jsem si tu starostlivost přenesl i do tohoto života.“
Sestřička se směje na plné kolo a doktor se k ní přidává.
Mám rád, když se holky smějí. Sluší jím to.
„Nesmějte se, vše je pravda“ pokračuji ve svém vyprávění.
„A dnes ráno jsem se staral, aby mé ženě neujel autobus do práce. To víte, odjíždí ji to 5.40 a ta moje Filoména si ještě v 5.25 klidně doma se mnou povídá, rozkládá rukama nohama a vůbec ji nevadí, že je čas běžet na autobus. Horší než malé dítě, pane doktore, opravdu. Horší než malé dítě.“
Doktor se směje čím dál víc.
„Už jsem se na to nemohl v klidu dívat. Vylezl jsem jen tak ve spacích trenýrkách z postele. „Prosím tě, obuj se a běž už“ napomínám ji. „Jako bych hrách na stěnu házel“.
„Do kuchyně už se nevracej, věci ti beru.“ Vzal jsem do jedné ruky její kabelku, do druhé tašku s jídlem, přišel do chodby a se slovy „dělej, přivolám výtah“ jsem nic netuše vyběhl ven.
„Zmáčkl tlačítko a díval se, jak skáče číslice z nuly na sedmičku. Zrovna jsem se chtěl otočit ke dveřím s vítězoslavným pokřikem „výtah máš tady“, když tu se dveře bytu potichu zavřely a jen jsem slyšel záchvat smíchu mé ženy. Ta hadice mě pozorovala přes kukátko a mohla se smíchy potrhat, jak tam stojím polonahý s kabelkou.“
„Já už nemůžu“ slyšel jsem, jak hýká jako osel a utíká na záchod.
„To víte, doktore, už nejsme nejmladší a ani ty svěrače už nejsou, co bývaly.
Výtah se mezitím rozjel zpátky do přízemí. „A máš po výtahu, princezno“ pomyslel jsem si škodolibě a čekal, až se dveře konečně otevřou.
„Dveře se opravdu za pár sekund otevřely. Nebyly to však dveře bytu, ale dveře výtahu. Sličná sousedka Králíčková se zrovna unaveně vracela z noční směny.
„Proboha, co se Vám stalo?“ vyvalila na mě oči a rozesmála se.
„Ale, to víte, ženská“ mávl jsem rukou a taky se usmál.
„Mohu Vám nějak pomoci?“ smála se Králíčková.
„Vlastně ano, mohl by mi manžel půjčit na chvíli tepláky a tričko. Samozřejmě vrátím.“ A ještě dodal „vyprané.“
„Pojďte dál, manžel už je možná taky doma z noční. Tepláky Vám dáme, společně se i nasnídáme“ smála se, jak se jí to vše rýmuje.
V bytě Králíčkových bylo ještě prázdno.
„Posaďte se do obýváku, hned Vám něco podám“.
Nemusel jsem se ani zouvat. Byl jsem stejně bosý.
Usedl jsem na kraj pohovky, nervózně si dal nohu přes nohu a kabelku své ženy uložil decentně v klíně.
A pak ….
Pak přišel Králíček.
„Já ti dám, že jsi nechtěl, aby Tvé ženě ujel autobus, já ti dám, že je to kabelka Tvé ženy, já ti dám, že si Tvá žena z Tebe vystřelila“ bušil do mě hlava nehlava.
„Neblbněte, Králíčku…“ snažil jsem se o další vysvětlení a chránil si přitom obličej i jiné části těla.
„Kdo je u Tebe králíček?“ řval soused, když otevíral vztekle dveře svého bytu.
… „a tak jsem tady, pane doktore“ …..
„Ale nebojte, já si na tu svou babu taky něco vymyslím, už ať se těší“.
„Nůžky, sestři“ požádá vysmátý lékař a dokončuje svou práci.
„A kde máte kabelku?“ rýpne si s úsměvem sestřička.
„Venku, v čekárně. S mou ženou.“
„A víte, doktore, co je na tom všem to nejhorší?“
„Ona ten autobus opravdu nestihla.“