Jak jsem vařil oběd

Byl to den jako každý jiný.

Ráno v klidu oblékl jsem si džíny.

A zavolal mámě, že opět přijdu k obědu.

Ta jediná mě chápe, že v kuchyni nic nesvedu.

V telefonu kašlající máma – prý opět chytily ji plíce.

Už včera večer odvezli ji do nemocnice.

Zdá se, že dlouho pálilo mě dobré bydlo.

Obávám se o její zdraví a také o své jídlo.

„Nezůstaly Ti, mami, doba jídla zbytky?

Přece nestanu se veganem a nezačnu jíst kytky.

Máma – ta je ovšem jednička.

„Určitě Tě nakrmí naše tetička“.

Tetička je skvělá kuchařka a má mě ráda.

Tentokráte však řekla mi  „ať vlezu ji na záda“.

Mám to zkusit zaměřit se na ženský.

Jí prý zrovna oblbuje švihák lázeňský.

Jsem zoufalý, čas oběda se blíží jako lavina.

Má první hodina vaření právě začíná.

Na mě si nepřijdou, obejdu se bez tety. 

Ze špajzu důležitě vytahuji špagety.

Zmocnila se mě přímo vařící touha.

Ale ouha.

Špageta do kastrolu je příliš dlouhá.

Zjevně narazil jsem na problematický háček.

Můj žaludek volal „nebyl by raději španělský ptáček?“

Bezradně šáhnul jsem do kapsy, tam čekala mě radost převelká.

Skrývala se v ní zapomenutá stravenka.

Obouvám boty, s radostí běžím

k prvním otevřeným hospodským dveřím.

Na kostele odbíjí poledne, obědu čas.

Zdá se, že španělský ptáček přiletí včas.