Vítr v kapse
„Milánku, měl by sis najít slušné děvče“ řekla mi už posté má matka.
Zrovna ve chvíli, kdy jsem byl v jedné z největších euforií.
Můj milovaný Baník vyhrával.
„Jo“ odpověděl jsem a přidal zvuk na televizi.
„Nebudu tady věčně a kdo ti pak uvaří, vypere a uklidí“ nahlédla do otevřených dveří tvář mé starostlivé rodičky a ve mně se hnulo svědomí i mužství.
Zapnul jsem počítač.
„Tak jo, mami, jak si přeješ.“.
Myšlenka byla na světě. Teď ještě vymyslet nick na seznamku a zapamatovat si heslo.
Možná to způsobilo momentální sledování přírodovědného dokumentu, ale můj nick „hledamtygrici“ se chytil poměrně snadno a rychle. Odpovědi blikaly jedna přes druhou, fotky potencionálních nevěstinek jsem si málem nestačil ani ukládat a úplně jsem přestal rozumět tomu, proč já vůl se vlastně ještě neoženil.
Marika vypadala skvostně. Byla Slovenka a ty, jak známo bývají nejen slušně vybavené, pohostinné, ale i otevřené.
„Poď ďalej“ zašveholila na prvním rande.
„Predsa nebudeme mrznúť vonku“ sladce zašeptala a vtáhla mě hned do své útulné garsonky.
Okamžitě jsem pocítil nával slovanské pohostinnosti. Nedal jsem se zahanbit. Položil ji požadované eura na stůl a omluvil se, že jsem nedonesl kytku.
„Já som tvoje kvietka“ byla poslední slova před tsunami, které přišly hned po otevření ložnice.
Co Vám budu nalhávat. Byl jsem Bůh.
Bol som chvíľu tvrdý, chvíľu mäkký a tiež oboječný.
Máma by na mě byla náležitě hrdá.
Stal se ze mě opravdový chlap.
Staral jsem se o celou domácnost, vařil, žehlil, pral, roztrhané spodní prádlo mé Marice s láskou zašíval.
A když v noci nebývala doma, nikdy jsem nežárlil.
Co jsem? Kokot?
Však noční pro ženu nikdy nebývala lehká záležitost.
Rozhodl jsem se k životnímu kroku.
Rád bych ji k nohám položil všechny své mládenecké úspory, ale ty už jaksi padly.
A tak jsem na zem padl sám.
„Mariko, vezmeš si mě?“ zeptal jsem se své měsíční lásky hned ráno, jak přišla po noční.
„Za poslednú noc mi dlhuješ 100 eur. Nechaj to v predsieni a vypadni“ odpověděla má empatická láska.
Nezlobil jsem se. Vždyť jsem vážně včera nevypnul televizi a usnul u rozsvícené lampy. Energie jsou sakra drahé.
Důchodu se zřejmě nedožiju, takže jsem vlastně rád, že jsem se zbavil i svého penzijního připojištění.
Vyšel jsem před barák zrovna ve chvíli, kdy se spustil liják.
Jsem opět svobodný. Maminčin hodný syn.
Myslím, ale, že si máma nemůže na nic stěžovat,
neboť domů se jí vrací opravdový chlap.
Taky, kdo jiný by se postavil stejně hrdinně jako já nepřízní počasí?
Jedním šmahem jsem zkrotil všechny přírodní živly.
Zažil tsunami, skáču mezi kapkami deště, mám slunce v duši a vítr v kapse.
Proti tomu všemu je ta „bouřka co mě čeká doma“ příjemný vánek.