Po sousedsku

„Co nám to děláš?“

Výtky nohou vrážejí dýku do mého mozku.

„Mlčte.“

Jsem na ně přísná.

Jasně, že jít po dlažebních kostkách v tanečních střevíčkách je hloupý nápad, ale přece to nepřiznám.

Těším se. Na svou skvělou kamarádku, na její oslavu narozenin, na vynikající jídlo a na slíbený zážitek. Literární kavárnu.

Klopýtám jako kobyla, co má malý bok a tvářím se, že výmoly na chodníku mi vůbec nevadí.

„Do háje. Jak je to ještě daleko?“

Kamarádka nadšeně ukazuje všechny krásy jejího oblíbeného města. Miluje to tady. Chápu ji, ale nejde se vcítit. Znám to. Když jsem ve Františkových Lázních taky toužím všem ukázat, vysvětlit a nakreslit srdcem tu neobyčejnost, originalitu a jedinečnost místa, ale…  Je prostě jen pár vyvolených, kteří to chápou. Vnímají a mají to stejně. Láska k danému místu je nepřenositelná. Musí se zažít a prožít.

Došli jsme. K Jelenu.

Jelene, jelene. Co je zde zelené?

Procházíme krásnou stylovou restaurací a pak usedáme na zahrádku.

Běžte do háje, vy všichni, kteří tvrdíte, jak polské jídlo je nezdravé, nevhodné, nekvalitní.

Polské jídlo, je vážení, božské.

Pak hledáme literární kavárnu. A já jsem se nevcítila. Občas se stane. Není to špatné. Hodně jsme přemýšlely proč. Našly jsme odpověď.

V kavárně se vznášel duch skvělého polského literáta.

Miluji Poláky. A polský Těšín.

Jenže jsem patriot. A já potřebovala sedět v kavárně Seiferta. Borovského. Hrubína.

A vůbec. Stejně bylo plno až po okraj. Odešly jsme hledat další zátiší.

A pak jsme došly.

Do tramvaje.

Kavárnička v jejím stylu. Včetně úchytu na horních tyčkách. Můžete si to splést se sadomasochistickým salonem, ale opak je pravdou.

Usedáme na retro dřevěné rádoby tramvajové lavičky a naše jízda může započít.

Dáváme si „herbatu na patyku“, „rumbabu“ a „sierniky“.

Něco Vám řeknu. Jsem „bitý“ Čech, ale tohle je vážně „niebo v gymbie“.

A co je rumbaba? Dle obsluhy drožďový koláč nasáklý v rumu nahoře ozdobený šlehačkou a čerstvým ovocem.

Upřímně? Vypadá to jako něco mezi malým atomovým hřibem, a ještě menším penisem. Každopádně. Jeho chuť vybuchuje přesně včas a chutná… Hříšně.

Teprve, když odcházíme z tramvajové kavárnické zastávky, zjišťujeme, že jsme jaksi nedodrželi aktuální jízdní řád. Do depa se mělo přijet v šest. Jenže, když dvě pasažérky opouštějí kabinu vozu o hodinu později, těžko nadehnat zpoždění. Nějak posunuli jsme se literárně na řádku.

Milá obsluha se tváří, že je vše v pořádku.

Tak ještě foto na rozhraní řeky,

která zde na hranicích teče snad už věky.

Na mostě blízko kavárničky AVIONU,

naprosto mimo veškerého shonu

NOIVA se občas připomene,

že život nelze žít bez historie.

Bez pramene.

Tak nějak „po sousedsku“

posloucháme obehranou desku,

že uzeniny jsou wendliny,

a to není problém jediný

Neboť szukać není žádná sprosťárna.

Cokoliv hledat je správná rošťárna.

Řeka, co mezi námi teče

už dávno ví, že rádi se máme přece.