NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

Jak jsem se naučila plavat

1626887816-nahled-woman-1850709-1280.jpg

Smrad chlorované vody mi stáhnul můj malý dětský žaludek.

 

„Tak jdeme, jdeme“ volala na nás ta hnusná ženská v černých plavkách, s dlouhou tyčí v ruce. My, prvňáčci s vypoulenými očima jsme zamířili k bazénu. První část bazénu nám byla po pás. Dostali jsme korkovou destičku a měli splývat.

 

Nemohla jsem své dětské nohy odlepit ode dna, tlačila rukami svou desku pod hladinu a za nenápadného pochodu ponořovala i svou hlavu. Snažila jsem se ze všech sil, ale byla jsem odhalená. Po několika marných pokusech mě donutit položit se  na vodní hladinu, byl vyřknut ortel.

 

„Nelíbí se ti v malé hloubce, půjdeš do dvoumetrovky“.

Nevím, kolik měří prvňáček, ale dva metry to jistě nebude.

 

Hodila mě do hloubky. Polykala jsem vodu, zmatkovala, panikařila, nesnášela chlór a snažila se zachytit o okraj bazénu. Ona stála nahoře a při sebemenším pokusu o zachycení mě tou tyčí bouchala do rukou a odtlačovala doprostřed plavecké dráhy. Výsledek byl jasný. Namísto plavání ve mně vyvolala křečovité bolesti břicha a neprospanou noc před každou další lekci.

Docela v pohodě jsem se smířila s tím, že mou stěnu u postele nezdobí hrdě zarámované Mokré vysvědčení. 

 

Plavat jsem se naučila v deseti v moři. Tedy myslela jsem si to. To jsem ovšem netušila, co to opravdu znamená, umět plavat.

 

V patnácti jsem se znovu ocitla u bazénu. Měl modré plavky a byl mou první láskou, ve které jsem se začala topit. Kamarádka, která se mě snažila chránit, plavala při mně tak blízko, až jsem si o ní zlomila malíček. O to víc se upevnilo naše přátelství, které se stalo nezlomným. Pokaždé, když jedna z nás jde pod hladinu, druhá automaticky nahazuje kruh, skáče po hlavě za ní a dělá všechno proto, aby ji dotáhla bezpečně na břeh.

 

„Topila“ jsem se v životě již mnohokrát a občas jsem měla pocit, že mám kolem sebe opět tu hnusnou ženskou v černých plavkách s tyčí, která mě hází do hloubky a bouchá tyčí po rukou. I když pokaždé vypadala a jmenovala se jinak, já ji říkám „životní lekcí“ a dokonce ji za její nedobrovolný ponor děkuji. Neboť čím více mě ponoří, tím více se odrážím ode dna a učím se čím dál rychleji dostat opět nad hladinu.

 

Nesčetněkrát jsem se podřela o kameny, plácala se na mělčině, byla vržena mezi žraloky, téměř tonoucí se i stébla chytala, plavala proti proudu, polykala andělíčky a zakašlala se slanou vodou. Oblečená v plavkách nebo jen ve své kůži. A někdy mě strhnul proud tak rychle, že jsem se smáčela i s botami, neboť ne nadarmo se říká, že nám občas „teče do bot“.

 

Dnes jsem již zkušený plavec.

Někdy méně je více. Už vím, že plavat proti proudu mě unaví, vrhat se do vln je nebezpečné, žraloci si občas rádi smlsnou, stéblo mě moc neudrží a boty je dobré mít v suchu. Neboť důležité je neprochladnout od noh.

 

Plavat umíme všichni, je to naše přirozenost. Jak spokojení jsme byli v plodové vodě i bez rukávků a záchranné vesty. My jen pilujeme, aby náš styl měl styl.

 

A tak si jen tak ležím na hladině a nechám se unášet životním proudem. Kochám se okolní krajinou a mávám na ostatní vodáky, co radostně plují se mnou.

 

Sama jsem zvědavá, do kterého přístavu tentokráte dopluji.

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Život tropí hlouposti | publikováno: 21.07.2021

Komentáře