Závora

Zaparkovat malé auto na velkém sídlišti je docela problém. Problém často těžce řešitelný. Aut je mnoho, parkovacích míst málo. Pokud ještě vynechám parkování v malém prostoru a podélné stání, neboť do žádných velkých akcí se raději nepouštím, je jasné, že výbornou volbou je odstavit svého plechového miláčka na parkovišti u marketu. Donedávna to platilo.

Nepřeji Vám ten pocit, kdy se jednoho dne ocitnete na parkovišti u svého vozu a zjistíte, že výjezdová cesta již není výjezdovou cestou, dokonce není ani cestou únikovou. V místě, kde se vyjíždělo leží betonové zátarasy. Oblečená do šatů a střevíců se ani nepokouším je odkopnout.

Vedení marketu se zjevně rozhodlo rozšířit plochu pro své zákazníky a zúžit prostor pro volné parkování pro starousedlíky z nedalekého sídliště.

Chuť nakupovat mě přešla. Jedinou touhou zůstává dostat se z betonové pasti. Než zahájím manévry zkusím, zda vůbec nastartuji, neboť ani baterka už není co bývala. Auto reaguje v pořádku, motor vrčí, rádio hraje, světla svítí, stěrače stírají.

Chvíli nenápadně pochoduji po parkovišti. „Přece ta závora, kterou musím projet ven, nemůže vědět, kdy jsem přijela. Vytisknu si příjezdový lístek a odjedu.“

Neznalá věcí se blížím k automatu. Mačkám nenápadně tlačítko. Pár okolojdoucích se dívá divně. Nic se neděje. Automat mlčí.

Odstoupím stranou na chodník a pozoruji. Přijíždí auto, automat vyplivne lístek a je to.

„Jasně, málo jsem zmáčkla“ říkám si a opakuji tuto potupnou záležitost po druhé.

Tančím ve svých šatech a střevících okolo automatu jako šílená, mačkám silně tlačítko a vztekle syčím „lístek, dej sem lístek“.

Nedá a nedá. Prý mi chybí plechy a airbagy, drzoun jeden.

Celá splavená usilovně přemýšlím, co dál. Volat městskou? Jít pro radu za ochrankou marketu? Sehnat dělníky na odklizení betonů? Prodat auto?

Najednou vidím, že z mého „zataraseného“ parkoviště se chystá odjíždět dodávka parkující kousek ode mě. Zpozorním. Chlapík se postaví na okraj chodníku, několik metrů před závoru a číhá. Číhá na auto, které má platný lístek. Vstupenku ke svobodě. Pak se za něj zařadí a než závora spadne, projede nalepený za ním, blatník na blatník.

Oči mi zajiskří. Jdu na to. Vyhlížím si potencionální oběť. Takovou, které by nevadilo mé případné zadní ťuknutí. Takovou, která by byla ochotná, v případě, že závora spadne rychleji, vystřihat mě z auta. Zkusím zmírnit následky a vybírám si alespoň stejnou barvu vozu, ať není tolik vidět můj lak na jeho.

Muž v červené oktávii nakoupil a chystá se k odjezdu. Několik metrů od něj na něj číhám. Mám otevřená okna i mysl. Můj zrak i s brýlemi je zcela nalepený na přední sklo. Srdce mi tluče až v kalhotách. Vlastně, co to říkám. Nemám kalhoty. Tedy srdce mi tluče až v šatech. Jsem ráda, že se nevidím.

Můj záchrance vkládá do automatu lístek, závora se zvedá. Za ním se lepí nešťastné červené autíčko, ve kterém jsem nalepená já.

Tiše, o to však naléhavěji ho povzbuzuji: „Jeď, jeď, jeď!!! Pro jistotu, kdyby to byl cizinec, přidávám ještě „Go, go, go!!!!“

Závora se zvedá a tradá – dvě auta za sebou jedoucí vyjíždějí slavnostně ven. Parkuji s tlukoucím srdcem a oroseným čelem hned naproti, za závorou.

Teprve nyní mi dochází, že jsem se úplně zapomněla ujistit, zda měl pan platný test a respirátor. Díky bohu, že jsme se nepřiblížili na dva metry.