NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

Mám dovolenou (3)

1625543974-nahled-ice-cream-1274894-1280.jpg

Vždycky to začíná stejně. Snídani.

 

Je sedm ráno. Sedím za kuchyňským stolem, snídám a k tomu si otevřu okno dokořán.

„A sakra“ pomyslím si „musím Tě umýt“.

Nemyslím sebe, myslím jeho.

To okno. Je malé a jde to rychle. Otázka 15-ti minut.

 

Jenže když už je umyté to kuchyňské, najednou mi přijde hloupé nechat ty ostatní jako by snad byly v tovární hale. Takhle je zasklít nemohu.

A tak pokračuji z pokoje do pokoje. Přes lesknoucí se okna prosvítají sluneční paprsky. Je to úžasný pocit, dokud si nevezmu brýle.

Pak prozřu. Zajímalo by mě, kdo mi ten prach snad v kyblících po nocích tajně rozhazuje. Nebudu Vás zdržovat. Tak ještě umýt dveře, otřít skříně, utřít prach, vyluxovat, převléct lůžkoviny, vytřít podlahy, osprchovat a přesadit kytky. Osprchovat a usadit sebe. Z patnácti minut je rázem patnáctá hodina.

 

Je nejvyšší čas vyrazit ven. Dneska mají svátek kluci. Myslím tím Cyrdu a Metudka. Díky ním mohu o pár století později mít ve svém životě jednoho krásného koníčka. Neboť na Moravu nepřinesli slivovici, ale hlaholici, nejstarší slovanské písmo. Ona se nám ta hlaholice rozdvojila na latinku a cyrilici. Ale základní kámen byl položen. Dneska by asi ani jeden z bratrů nevěřil svým středověkým očím, na čem to píšu. Zřejmě by si mysleli, že je to nějaká „tabulka“ a že se svět vlastně až tolik nezměnil.

 

Při této slavnostní příležitostí jsem si venku koupila zmrzlinu, jenže jak zjistit, zda je na počest Cyrdy či Méti? A tak jsem si pro jistotu na zpáteční cestě koupila ještě jednu.

 

V čistém voňavém bytě jsem se pustila do vytváření dekorací v barvě mých nových obrazů. Nevěřili byste, jak Vám takový obraz změní život. Co život? Celý pokoj. Najednou zjistíte, že se k nim nehodí původní koberec, původní keramika a ani původní obývací stěna. Ne, vůbec si nemyslím, že by to byl nějaký ženský výmysl. Cítím, že obrazy si žádají své. A já nemám sílu jim to odepřít.

 

Je další, brzké ráno. Díky čistému oknu, kouzelnému východu a hlaholici již nespím a píšu. Od samotného rána se zvenku ozývá kdákání slepice. Vzhledem k mé ornitofobií, mi to nedělá dobře.

 

Najednou je venku ticho. Nevím sice, jaký oběd se bude podávat u Vás, ale tuším, že v blízkém sousedství se dnes bude podávat vynikající slepičí vývar.

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Život tropí hlouposti | publikováno: 05.07.2021

Komentáře