Mám dovolenou (2)

Vyběhla jsem se sebou poměrně brzy.

Hned ráno, ještě před snídaní. Oblékla jsem si tričko, legíny a tenisky. Mé nohy se údivem kroutily.

„Co nám to dáváš?“ ptaly se mě. „Kde máme naší oblíbenou sukni a lodičky. Jak budeme vypadat?“

„Nechte toho, holky“ už jsem dost nervózní i bez vašich hloupých poznámek.

I všechny klouby zapomněly, co je jich úkolem, ale po pár uběhnutých metrech se snažily zapojit.

„Znáte to, vždyť jste se mnou před třiceti léty na základce taky běhaly“ snažila jsem se je povzbudit.

„Stejně ti nerozumíme, co říkáš“ naštvaně mě odpověděly. „Funíš jak lokomotiva“.

Po návratu domů po půl hodině jsem hrdě koukala na splavenou tvář v zrcadle.

„Dobrá jsi“ pochválila jsem se a šla si dát zaslouženou snídaní.

Pak byl čas vyrazit do města.

Už jsem pomalu zavírala dveře bytu, když jsem ho zaslechla.

„Haló, zbláznila ses, zapomněla jsi na mě“ křičel z pokoje můj mobil, jako by ho na nože brali.“

„Máš volno, užívej, chlape“ odpověděla jsem a rychle zamkla dveře z druhé strany.

Dveře do klenotnictví jsem otevírala bez punčochy na hlavě. Však v létě se punčochy nenosí.

„Co to bude“?

„Hodinky“.

Majitelka se usmála a začala mi nabízet modely „chytrých hodinek“.

Pak jsem se usmála já.

„Nechci vědět, jaké maily mi přišly, kolik kroků jsem ušla a jaký mám tep. Maily jsou buď pracovní a ty se řeší v práci nebo osobní a na ty se najde vždy vhodný čas. Kroky jsou důležité v trávě, když bosá noha druhou bosou nohu míjí, na počtu nezáleží. A od tepu jsou tady lékaři. Mě bohatě postačí, že tepu.“

Vybrala jsem si hodinky „hloupé“. Hodinky, které jen ukazují čas. Dokonce ani do vody nemůžou. Hodinkám ani mě to nevadí.  Nepotřebují vědět, kolik času jsem ve vodě. Čas strávený ve vodě je buď příjemný, nebo nepříjemný. Prd na tom záleží, kolik to trvá minut.

„Voda, čo má drží nad vodou“ pobrukují si a vcházím do místního relaxačního centra navštívit nově vybudovaný mini wellnes.

Vyřívky, sauny, Kneippův chodník, odpočívárna. Lidí málo, času dosti vyhřát si své staré kosti. Paráda.

Odpočatá vyrazila jsem podívat se do obchodu s nábytkem. Oblíbené kousky nefotím. Nemám čím. Píšu si název a míry na papír. Ještě dříve, než jsem stačila vybrat si své komody do pokoje, dostala jsem nabídku od jiného zákazníka k její montáži.

„Napište si můj telefon“ říká a já znovu beru papír a tužku. Jako v prvobytně pospolné.

Dívá se na mě s úsměvem. „Já myslel, že si to zapíšete přímo do mobilu.“

Zvedám hlavu od papíru. „Je doma. Tam je mu dobře“ odpovídám.

Dlouho se na mě nikdo z mužů nedíval s tak zvláštním výrazem.

Zastavím se na oběd. Ze zvyku šahám do batohu, abych si vyfotila jídlo a zaslala ho známým s nějakým duchaplným dovětkem.

Ruka se vrací prázdná zpátky a já se směji nad bláznovstvím toho, co děláme tak automaticky a připadá nám to normální.

Je letní podvečer. Sedím na balkoně, popíjím vodu s mátou a citronem, kochám se výhledem na přírodu a svými hodinkami. Těmi, které vůbec nejsou hloupé.