NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

Mám dovolenou (1)

1625276585-nahled-music-1813100-1280.png

Moje dovolená začala netradičně.

Svatbou.

 

Ale pěkně od začátku.

Poslední den před dovolenou v práci je vždy divoký, známe to všichni. Všechno dodělat, předpřipravit, předat, na nic nezapomenout. Proč? Protože tak nějak musíme.

„Tak příjemnou dovolenou“ přejí mi kolegyně. „Kde jedeš?“

„Nikam“ odpovídám. „Budu doma.“

„Tak si to užij“ přeji mi.

A já jim slibuji, že si to užiji.

Budu si dovolovat.

Budu si dovolovat dělat co chci, jak chci, kde chci a s kým chci.

Hlavně budu dělat vše úplně jinak, než jsem zvyklá.

Proč? Protože mám dovolenou. Nemusím nic a můžu všechno.

 

Podvědomí to tuší asi rychleji než já samotná. A tak na cestě z práce si v autobuse vytahuji jako puberťák sluchátka, pohodlně se usadím, pustím taneční hudbu a užívám si. Je to o úhlu pohledu. Někdo by mohl říct, že jedu z práce domů, ale já vím, že jedu na dovolenou.

 

Doma si pouštím televizi. Možná si myslíte, že na tom není nic divného, ale ono je. Já si totiž televizi nepouštím. Nepouštím si ji na zprávy, na filmy a dokonce jsem si ji ještě nepustila ani na špacír ani na nohu.

Dnes u televize kamarádím s melounem. Je k sežrání. A do toho ta svatba. Televizní. Pořad o splněných přáních. Paní, která je onkologický nemocná, splnil televizní štáb přání a udělal ji svatbu.

 

Největší bohatství je zdraví.

Život je hra. A je o zážitcích.

 

V noci se vzbudím. Dívám se na svůj mobil, který nabíjím a mám ho pohozený v posteli. Být neustále na příjmu, a hlavně nevybít baterku. Zvykli jsme si, že je to normální. Jenže není. Spíše než na příjmu, jsme čím dál častěji na výdaji. Vydáváme se všanc. Namísto baterky jsme vybití my sami. Dávám ho daleko od své postele a otevírám okno dokořán. Telefon není nutný, čerstvý vzduch ano.

 

V mé skupině Pisálků máme zpracovat téma „Jak jsem se naučil plavat“. Tak nějak cítím, že možná na konci dovolené budu mít námět na to, jak toto téma uchopit.

 

Pokud byste se mi nedovolali, nebojte se. Nic se neděje. Jsem v pořádku. A mám dovolenou.

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Život tropí hlouposti | publikováno: 03.07.2021

Komentáře