Muzeum své rodiny

Každý z nás má v sobě Muzeum své rodiny. Jak se to pozná? Jednoduše. Vejdete do vzpomínek a jste tam. Vstupenky netřeba.

Najednou vidíte nejenom portrét svého dědečka s fousem a babičku s šátkem na hlavě. Vidíte a slyšíte jejich hlasy. Ne, nezbláznili jste se. Jednoduše jste na správném místě ve správném čase.

Slyšíte nejen jejich hlasy, ale i šustot jejich oděvů. Vůni jejich doby. A hlavně odkaz, který zde zanechali. Ten odkaz Vám buší někde mezi srdcem a solárem. Je ve Vaší duši.

Vejdete dovnitř Muzea a jste tam, kde jste se nikdy nechtěli vrátit, a přitom tajně doufali, že z něj nikdy neodejdete.

Ve vašem dětství.

Cítíte všechno. Pocity, pláč, smích, bezpečí, strach, bezmoc, úzkost, hrdost, pokoru. Jste uvnitř sami sebe. Díváte se na galérie všech obrazů, které naskakují a bráníte se. Čím více se jim bráníte, tím více získávají obrysy a jsou zřetelné. Čím více stárnete, tím více jim rozumíte. Mlha ustupuje a v popředí se dostává to, co jste nikdy nechtěli vědět, a přesto vždy cítili. Vaši propojenost. Sounáležitost. Geny. Lásku. Lásku ke svým předkům a lásku Vašich předků k Vám. Ten nejhezčí a nejtěžší dar.

Odkaz.

Najednou uprostřed galerijní haly stojí Vaší rodiče a Vy.

Sotva jim saháte po kolena, milé děti.

Jsou tam.

Jejich rysy, zvyky, zlozvyky a otisky. Jako kopie dobových fotografií Vašich předků. Rodová dogmata. Rodové prokletí i přání. Přání tří kmotříček nad kolébkou každého z nás.

Ta tři kouzelná slůvka. Tak dojemná a silná, která všichni známe.  Občas se tváříme jako hlupáci. To ve chvílích, kdy je zakopáváme, stydíme se za ně, nebo je nechceme slyšet. Slova nejlaskavější a v těch nejtěžších chvílích nejvíce pomáhající. Tři slova: „síla mého rodu“.

….

……….. dnes ráno jsem zůstala při cestě do práce stát na přechodu pro chodce. Dívala se vlevo a pozorovala blížící se kamion. Stála jsem a čekala až zabrzdí. Chodci přece mají přednost. Řidič mě viděl již dávno před přechodem a jak mu velela nejen zákonitá, ale především lidská povinnost, sešlápl vší svou mužnou silou pedál a začal brzdit. Dělal vše, tak jak měl. A já… stála.

Kamión zastavil asi metr za přechodem.

Občas chcete brzdit, ale nepodaří se to.

Občas chcete jít, ale zůstanete stát.

Občas je vše přesně, tak jak má být.

I přesto, že tomu v tu danou chvíli ještě nerozumíte.

Usměji se a zamávám zkoprnělému řidiči kamiónu.

Vím, že ta zvláštní síla, mě vždy ochrání.

Neboť vím, že síla mého rodu je vždy se mnou.