Oční ambulance

V pět hodin jsem skákala radostně z postele. Ranní ptáče dál doskáče. Protáhla jsem se, přivítala východ slunce i sebe, uvařila si kávu a promnula si oči. Bodavá bolest mi připomněla mou první ranní zastávku - místní oční ambulanci. Již v šest hodin  jsem seděla na jedné ze dvou židliček před zavřenou čekárnou. Spokojená se svým pořadovým číslem, vytáhla jsem knihu a začetla se do příběhů mých kolegů z kurzů tvůrčího psaní. Zrovna jsem se bavila u jedné z nemocničních povídek - jak stylové - když mé místo obsadil starší muž. Slušně jsme se pozdravili a já naivně chtěla pokračovat ve čtení. Můj nový oční známý byl jiného názoru. Začal si povídat a nic nedbal na to, že mé oči se vpíjejí mezi řádky. Nebyl protivný, jen ukecaný.

 

Byla jsem slušná a dokonce jsem přidala i úsměv, ale nezapojovala jsem se. Zdálo se, že muži pojem "samomluva" nebyl cizí a neohroženě pokračoval dál. Dokonce nebyl ani naštvaný, že jsem neodložila knihu, ani brýle. Po chvíli - vyhrál. Brýle šly do pouzdra a moje snaha o čtení do pryč. I přes perfektní češtinu, jsem vycítila ruský přízvuk a jak jsem se později dozvěděla, nebyla jsem tak daleko od pravdy. Samomluva volně přešla do vzájemné komunikace. Další příchozí začali mít pocit, že patříme k sobě. Jako otec a dcera, soused a sousedka, dva staří dobří známí. Měl v sobě kouzlo dobrého člověka.

 

Čas se zrychlil, sestřička dorazila a my se přemístili na židličky v čekárně. Jako sehraná dvojka jsme si opětovně sedli kolem sebe. Když mě sestřička zavolala do svého království, začala jsem mít pocit, že mě ruší. Nicméně po kontrole mého zraku, který proběhl rychle a úderně, jsem byla vrácena zpět do čekárny. Ono taky přečíst první dva řádky netrvá tak dlouho. Ty ostatní jsou pro mě zbytečné, všechny písmena vypadají stejně jako nečitelné tečky.

 

Pan se tvářil potěšeně, že jsem zpět.

 

"Víte, byl jsem již jednou ženatý a má první žena nebyla dobrá. Nejen ke mně, ale ke všem. A tak se taky stalo, že mi zakázala styk se synem. Nechtěl jsem dělat problémy, tak jsem to akceptoval. Pak jsem se oženil podruhé se svou nynější paní."

 

"V prosinci jsem měl narozeniny. Zvonil telefon a má žena mě zavolala. Vzal jsem sluchátko a vyslechl jsem přání z druhé strany. Děkuji pěkně, řekl jsem, ale nevím, kdo volá."

 

"To jsem já, tati. Krásné narozeniny. Chtěl jsem se zeptat - mohl bych za Tebou přijet?"

 

"Byl jsem překvapený, šťastný, natěšený."

"Jasně, řekl jsem, nadiktuji Ti adresu. A kdy myslíš, že by jsi mohl přijet."

"Pokud stihnu letadlo, tak ještě dneska."

"Letadlo? A odkud voláš?"

"Jsem už 22 let britským občanem, tati."

 

Letadlo stihl. Dokonce linku do Mošnova, kde pro něho jel jeho brácha, se kterým se nikdy neviděli. Než dojeli z letiště, už o sobě věděli všechno.

 

Dívala jsem se na svého vyprávěče a zahlédla v jeho laskavých očích odlesk slz.

"A tak jsem se dozvěděl, že mám další tři velké vnuky."

Některé narozeninové dárky mohou předčít veškeré vaše očekávání.

"Tak další, prosím" zašveholila sestřička. Vstala jsem a šla do ordinace. Na cestě zpět jsem se ve dveřích minula se starým mužem. Usmáli jsme se na sebe.

 

Když k lékaři jdete s očima,

nikdy nevíte, jaký příběh právě začíná.

Mějme otevřené nejen oči,

když jiný o vyslechnutí tiše prosí.

S otevřeným srdcem a pozorným vyslechnutím.

Pro zdraví všech kýchnout musím.

Slza v oku starého pána

krásným dárkem i pro mě byla zrána.

 

Jednou i mě bude stejně jako jemu více let.

…. A ta stará dáma jiným bude vyprávět ……