NEPŘEHLÉDNI
Téměř na rok přesně plánuji další křest. Pevně věřím, že tentokráte to vyjde. Už se na Vás moc těším.
NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

Kristýna

1595879561-nahled-woman-2003647-1280.jpg
"Dobrý den. Mohu dál?"
Vstal jsem od stolu a šel ji přivítat.
"Dobrý den. Jsem Nováček, doktor Karel Nováček."
Usmála se. Její jméno bylo ne nepodobné mému.
"Novicková. Kristýna."
 
Kdyby na stůl nepoložila žádanku z kardiologické ambulance, myslel bych si, že si jen spletla dveře. Z pootevřeného okna foukal ještě studený vítr, ale Kristýna přinesla jaro. Teplo svého úsměvu. Veselé jiskřičky v očích. Spiklenecké mrknutí.
 
"Tak jsem tady. Mohu se posadit?"
"Posaďte se, prosím, Kristýno. Mohu Vás tak oslovovat?"
"Samozřejmě, pane doktore."
Nechápal jsem, co tady s touto veselou osůbkou budeme řešit. Vypadala tak spokojeně. Neohroženě. Silně. Radostně.
 
Posadila se a já ji zahlédl. Byla dobře schovaná. Tam, hluboko za prvotním pohledem byla ukrytá. Rozervaná bolest. Zcela neprofesionálně mě píchlo u srdce.
 
"Kde ji mám, sakra, zařadit? Odkud ji znám?" přemítal jsem v duchu a aniž bych si to uvědomil, slyšel jsem, se jak se nahlas ptám stupidně jako sňatkový podvodník… "neznáme se náhodou odněkud?"
 
Pohodlně se opřela v křesle, přeložila nohu přes nohu a dala svou hlavu na bok. Červené šaty ji slušely. Vypadala žensky bezbranně.
 
"Byla jsem tady před více než deseti léty, pane doktore. Snaha o záchranu manželství. Poslední pokus. Měl jste tehdy pravdu. Každý už jsme měli svou cestu, mezi těmi našimi cestami obrovská propast. Dvě cesty, které jdou podél sebe, ale nikdy se už nespojí v jednu" bez škobrtnutí citovala má slova z minulosti.
"Říkal jste, že spojit naše cesty bude hrozně těžké až nemožné. Ale odpoutat se bude možná ještě těžší a bolestnější. A přesně tak to bylo. U rozvodového soudu jsme plakali oba. Já na tom byla lépe. Věděla jsem, že je to jediné správné rozhodnutí."
"Takže teď s odstupem času to vidíte tak, že jste se rozhodla správně?" zeptal jsem se tiše.
"To mi jde, pane doktore. Vždycky se rozhoduji správně. Možná později než by se slušelo. Ale vždy to přijde. Odpouštím, opouštím a dělám správná rozhodnutí. Jen tak strašně bolí."
 
"Jste statečná. Někteří se rozhodují špatně a jiní se nejsou schopní za celý život rozhodnout vůbec."
"No vidíte, pane doktore. Filozoficky vzato. Kdo je na tom lépe? Já, bolestně šťastná a svobodná nebo oni? Bolestně nešťastní pevně zavření v kleci svého vlastního života?"
 
Nalil jsem nám z dózy čerstvou vodu. "Odpověď přece znáte, Kristýno."
 
Vzpomněl jsem si okamžitě. Jak tehdy před mnoha léty její manžel odmítal spolupráci, dělal mi tam občas zábavné žárlivé scény a odcházel vždy trucovitě jako malé dítě. Bouchal dveřmi, mračil se na mě jako ten největší škarohlíd a křičel… "já nejsem žádný žárlivec".

 

Pak přišla ona. První hodinu povídala, plakala a dívala se do budoucnosti. Pošlapaná citlivost. Psycho vydírání na druhou. Odmocniny se nekonaly. Pochopili jsme oba, že je na konci jedné z kapitol života. Poté jsem ji vyprávěl své cestovatelské zážitky. Byla vděčný a nadšený posluchač. Pak už nepřišla. Až dnes.
 
Nepatřila mezi ty krásné ženy, z kterých se vám podlomí kolena a přestáváte dýchat. Měla spoustu nedokonalostí. A přesto mě "něčím" od první chvíle dostala. Jasně, veselá povaha a smysl pro humor - to je fajn. Hraná bezstarostnost. Radost ze života. Něžná živočišnost. Dobře schovaná impulsivnost, která vybuchla vždy v nejméně očekávaném okamžiku jako láva a celého mě vzala s sebou. Uměla se zdravě rozčílit. No zdravě…. Její ekg křivka se mnou odmítala souhlasit. Měla v sobě odzbrojující upřímnost. V jedné větě naprosto bez uzardění řekla "láska, něha, hovno, šílenost…." A vše to tak nějak patřilo k sobě. Znělo to uvěřitelně a opravdově. A pak, jedno sezení, jsem to pojmenoval. Přede mnou seděla obnažená její Duše.
 
Povídali jsme si hodiny a hodiny. Bylo to fajn.
 
"Máte přítele, Kristýno?" odvážil jsem se ji dnes zeptat.
"Nemám" odpověděla lehce. Neznělo to ani smutně, ani veselé. Ani nešťastně ani šťastně. Znělo to "prostě".
 
"Nechcete hledat nebo nemůžete nalézt?"
"Vůbec nevím, co odpovědět. Víte, ta představa, že znovu a znovu se s někým seznamuji, pouštím ho nejen do svého domova, ale do svého života, do svého nitra a pak znovu budu odnášet své city, důvěru, pohlazení v odpadkovém pytli ke kontejneru a čekat, až přijedou popeláři a vyhodí kus mě na skládku… pane doktore, nevím, jestli to ještě chci."
"Když jsem sama, je to možná smutné, ale bezpečné. Nikdo mi neubližuje. Podívejte se na mé srdce. Je tak rozlomené, že když jsem k Vám přišla poprvé, bylo mi na hrudi tak těžce. Bodejť by ne, mé srdce bylo v sádře. Tak jako každá zlomenina. Šup s ní do sádry, pak ortéza a pak pomalounku znovu začít používat.  Jsem ráda, že sádra je pryč, ale ortézu si ještě chvíli nechám, necítím se jistě" pousmála se.
 
"Myslíte, že by jste už chtěla zůstat sama" odvážil jsem se.
"To ne. Je přirozené, žít ve dvou. Dualita. Bůh věděl, co dělá. Proto tady nenechal Adama se všemi žebrami jen tak samotného běhat pod jabloní."
A pokračovala…..
"Myslím, že každá žena přeje si být princeznou. Možná, to je hlavní důvod, proč se dívky chtějí vdávat. Být alespoň chvíli princeznou. Některé dívky jsou princeznami v dětství a jejich otcové jich tak berou a chrání. Jsou to jejich malé holčičky, kterým nikdo nesmí ublížit. Jiné se vdají a jejich muži jich chrání. Pomáhají jim a chápou jejich slabost. Někteří to mají v dalších vztazích….."
 
"Jak to máte Vy, Kristýno?"
"Já to mám, pane doktore, pěkně postavené na hlavu" smála se vesele. Naposledy mě chránil můj inkubátor, ještě že alespoň ten byl mužského rodu. Pak pro mě muži jako ochránci nejenom zmizeli, ale naprosto nepochopitelně jsem začala chránit já je. Rozumíte tomu?
 
Dokonce jsem byla tak empatická, že mě těch divných tvorů bylo občas i líto." Vesele se plácala do hlavy a tvářila se, že vymyslela ten nejbáječnější vtip. Vtip za stovku. Pak posmutněla.
Rozuměl jsem ji.
 
"Jste schopná mi říct, jak se cítíte a co by jste si přála?"
"Jsem malé slůně, pane doktore. Plácám se v těch vztazích tak nějak nešikovně jako slon v porcelánu. Jsem malé porcelánové slůně. Cítím se jako dítě, jako mládě a navíc tak křehce, že stačí málo a střepy budou všude kolem. Přeji si muže-ochránce, který mi nechá mou svobodu a sílu. Muže, který pochopí, že má síla a hrdost mu nikdy nevezme jeho mužnost a jeho ochranu. Přeji si ulehat v náručí svého ochránce, který nebude nic dbát na mé silácké řeči, protože moc dobře bude vědět, jak křehká a bezbranná žena usíná v jeho náručí. Přeji si, otevřít po ránu své rozespalé oči a říct si navzájem "díky za Tebe a za další den".
 
Krabice papírových kapesníků se pomalu tenčila. Podal jsem ji ten hedvábný papír a přiložil k jejím rtům …. "pšššt….
 
Dnešní sezení bylo u konce. Slyšel jsem, jak pomalu slábne klapot jejich podpatků.  Opřel jsem hlavu do křesla a zavřel oči. Představoval jsem si, jaké by to bylo, mít ji ve své náručí.
 
Přede mnou na pracovním stole byly dvě fotky, kterým se to nelíbilo. Hippokrates z Kósu a žena.
Moje žena.
Jsem totiž lékař. Ženatý lékař.
 
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / O mužích a ženách | publikováno: 20.03.2018

Komentáře