Chvíle u krbu

Teplo z krbu se rozlévalo místností. Matěj seděl na zemi se svou velikou krabici od bot. Měl velkou botu, takže mezi krabicí a ploskou jeho nohy byla jasná přímá úměra. Ve dvojce Tokaje houpal se plamínek a on na něho fascinovaně hleděl. Že by pracovní deformace? Ale ne, dnes přece nemá službu.

 

Ve svých domácích teplácích a vytahaném tričku připadal si spokojeně, uvolněně a svobodně. Nedávno, když procházel kolem výkladní skříně knihkupectví, zahlédl název knihy "Jak se žije padesátkám?" Natáhl se spokojeně kolem krbu a svého psa. 

"Jak se žije padesátníkům?" položil si sobě otázku a rozesmál se:

"Celý život je jako kocour v pytli", tedy rozuměj "kočka v měchu" nikdy nevíš, co si vytáhneš.

 

Měl velký úkol. Projít si svým dosavadním životem cestou fotografií. Rozhodil si je okolo sebe jako tarotové karty. Mezi černobílými i barevnými fotografiemi začal se pomalu odvíjet jeho příběh. Převalil se na břicho a bral fotku za fotkou.

"Ty jo, tak takhle jsem ležel už kdysi. Takže já teď vlastně "pasu koníčky" a jak mi to hezky jde. I hlavičku už udržím vzhůru. Tedy pokud se ta dvojka Tokaje vícekrát nezopakuje".

 

"A tady - táta s mámou - táta vypadal jako kníže pan a maminka jako jeho víla Amálka." Na další fotce - sestra žijící za velkou louží -  už tehdy nešlo přehlédnout její světácký výraz v obličeji. A brácha, který dokáže být vším - a vším čím je, je samozřejmě rád.

Kluci, moji milovaní kluci. Sakra, už zase pláču. Vždyť chlapi přece nepláčou - kdo to kdy řekl takovou hloupost". Díval se na své malé-velké syny s tou největší otcovskou láskou. Měl je strašně moc rád.

Svatební fotka - "že jsme byli ale krásní, viď? Tolik jsme toho prožili a teď?"

Bylo mu všelijak. Postavil se na všechny čtyři a upil ze své skleničky.

 

Další fotka -  "no toto…. Proboha…. Kdo mě fotil v té báječné dědové vestě" nevydržel a běžel do sklepa. Šel na jisto. Vesta ležela na místě a čekala na svého milovaného pána. Oblékl si ji a slavnostně se vrátil ke krbu.

"Na zdraví, můj milovaný dědečku" pronesl do ticha plamenů. Cítil se tak dobře, když díval se tomu báječnému člověku z očí do očí. Co na tom, že jen prostřednictvím historické fotky. Ten nádherný vnukovský cit byl opravdový.

 

"Kde se tady objevily pracovní fotky? Ty jo, tak ten už odešel, ten je pořád stejný blázen a tady … no zdravím Tě, kamaráde. Že už jsme spolu něco zažili. No to je teda fotka, docela vášnivě mě líbáš na tvář…. Hahaha… nebylo těch piv tehdy trošku přes čáru??"

 

Tokaj se tak nějak pod vlivem tepla vypařovala. Matěj byl plný emocí. Ležel na zádech a svými dlouhými nohami kreslil čísla. Dělal to vždy, když byl rozhozený, nervózní, poblázněný, prostě jiný. Dnes byl chvíli vším - roztomilých dítětem, skvělým manželem, milujícím otcem, pokorným služebníkem svatého Floriána, príma sourozencem, báječným kámošem. Něco zůstalo, něco se změnilo, něco vytratilo…… jeho nohy kreslily pomalu číslice od nuly do padesátky……

 

Zítra je jeho den.

 

Na oslavu pozval obrovskou spoustu lidí. Nádherné. Pozval téměř všechny, které má rád a oni jeho. Nevěděl, zda se má těšit nebo se bát. Ale bylo mu řečeno, že je to jeho den a ať si ho užije.

 

Tak jo, vzal vybrané fotografie, které zítra s sebou vezme na tu slávu a zbytek s láskou sobě vlastní ukryl opět v bezpečí krabice.

 

Začal se těšit. Protahoval se na koberci spokojeně tam a zpět. Jen nějak pořád nedokázal jednoznačně odpovědět na otázku "jak se žije padesátníkům?".

 

Nevadí, ráno je moudřejší večera.