Zlatý hřeb - Pravčická brána na dohled (9)
Čvrteček, cítím se jak krteček. Nohy již mám sešlapané, únava mi říká pane. Ale nás jen tak někdo nedostane. Dnes nás čeká „zlatý hřeb“ našeho zájezdu. Národní park České Švýcarsko. Túra k Pravčické bráně, Mezní Louka, údolí říčky Kamenice, plavba na pramicích Tichou (Edmundovou) soutěskou, Hřensko. Ráno nikdo netušil, že večer budeme mít v nohou minimálně 17 kilometrů a v srdci pocit dobře vykonané práce.
Ženy již vytahují své hole a připravují se na túru. Já si ukládám na cestu do své příruční kabely slimbelky, ovoce, zeleninu, čistou vodu a chroupající vlákninu. Dobrou náladu mám samozřejmě v každé kapse. Na nohou pohodlné boty a můžeme vyrazit. Slunce je i nadále naším věrným společníkem. Ještě jsem vám nepředstavila nádhernou trojicí našich spolucestujících. Byla to maminka se dvěma synky. Maminka byla starší, oblečená celou dobu v bílém a na hlavě měla roztomilý tralaláček. Tento Pampalini a jeho hoši tvořili nepřehlédnutelné sousoší. Nakonec jsme zjistili, že chlapci jsou dvojčata a nejsou tak mladí jako vypadají. Třetí křížek jim již táhne. Když věrně stáli po boku své maminky, okamžitě jsem si je představila do videoklipu skupiny Lunetic při písní… „jsi moje máma“…. Nezapomenutelné. Ale šlapali dobře a byli velmi příjemní.
Na pramici jsme dostali asi nejvtipnějšího převozníka roku. Při dotazu, jak je pod námi hluboko, odpovídal „až na dno, madam, až na dno“. Poté nám dovolil fotit si vše v okolí s tím, že si to můžeme dát na své „fackabuky“ a při výstupu, kde jediná možnost byla vpravo upozornil, že vpravo vystupují pouze muži. Ženy vlevo (do vody) a tchýně prý můžou skákat přímo, ať nezdržují. Nechápu, proč měly některé Kelišky tak zvláštní výraz ve tvářích.
Výstup na Pravčickou bránu byl pro mnohé náročnější, ale ta odměna nahoře. Teda, to byl pohled do okolí. Taky je vám tak pěkně, když jste blíže k nebesům? Tlačila jsem na místo oběda slimbelky, po zpáteční šestikilometrové trase ovoce a svižným krokem jsme se blížili k autobusu.
Na večeři mě čekaly špagety, což bylo dobře, neboť nic jiného bych nebyla schopná pokousat. Večer jsme sebrali poslední zbytek sil a navštívili místní pivní koutek. Líbilo se nám tam velmi, až jsme chtěli ještě pokračovat v tažení, jenže už nebylo moc těch, kteří by s námi sdíleli stejné hodnoty. Vzhledem k tomu, že jsme lidé společenští, seznámili jsme se s místními cyklisty a těm se náš plán pokračovat v přátelském duchu líbil a doprovodili nás do zařízení na náměstí. Povídali o tom, jak se tam v pátky a soboty vesele tančí a věřte, že mě v tu chvíli ani v tom nejbláznivějším snu nenapadlo, že jednou z tanečnic budu i já sama. Pravda je, že můj život je někdy šílenější, než ty nejdivočejší sny. Ale o tom zase až příště.