Pondělní dovolenková improvizace (7)
Natur House míní, dovolená mění. Tak už to bývá. Úmysl na první pohled zdá se skvělý, jenže to by na světě nesměly být nástrahy lahodných chutí či vůní. Ale pěkně po pořádku.
V pondělí nás čekala Naučná stezka Růžová, která měla být dlouhá 10 km. Ke švédským stolům jsem si donesla své vlastní suchary, dala si plátek šunky, plátek sýra, zeleninu a trochu neslazeného jogurtu. Tuto větu již nebudu opakovat, ale věřte mi, že skladba mé snídaně se po celý týden nezměnila a zůstala mi tak jedinou jistotou. Zapila jsem to vydatně černou kávou a mátovým čajem a mohla se jít připravit k nástupu do autobusu. Tam už čekali ostatní účastníci zájezdu. Procházka stezkou zdála se být mírnou a nenáročnou, nicméně než jsme dorazili zpátky k autobusu, někteří již tvářili se kysele, někteří dokonce i hlasitě nadávali a byli tací, kteří trucovitě seděli, unaveně vzdychali a nechtěli se vrátit spořádaně do autobusu.
Jediná naděje byla, že kousek od místa našeho působení se nacházejí dvě hospůdky, kde je možné se chvíli občerstvit. Jaké však bylo naše zklamání, když obě nejenže zely prázdnotou, ale především se chlubily velkým zamknutým zámkem na dveřích. Smutně jsme se ploužili do místní mydlárny Rubens, kde nás čekalo velmi příjemné a zajímavé povídání a možnost utratit těžké peníze důchodců i jejich mladších ještě pracujících přátel. Obtěžkání voňavými mýdly a olejíčky vraceli jsme se zpět a těšili se na večeři. Během dne jsem poctivě dodržovala ovocné přesnídávky a oběd jsem vyplnila dvěmi tyčinkami slimbelkami.
U večeře se střídaly polévky s předkrmy, takže když jsem viděla před sebou kupu salátu, zaradovala jsem se jako králík a vrhla se na připravené jídlo. Ostatní, nevím proč mé nadšení nesdíleli.
Nastal večer. Parta nejstarších seniorek, které jako by z oka vypadly Troškovic paní Kelišové se odebraly na kutě. Ale co s načatým večerem. Při procházce naučnou stezkou spřátelila jsem se s paní, která taky byla sama. Byla to nonšalantní dáma, se kterou jsme se v prvých dnech poněkud nestihly představit a pak již to nemělo ani cenu. Říkali jsme ji všichni „paní z Liberce“ a já ji ještě přejmenovala vzhledem k její předdůchodové kariéře na „manažerku“. Jediný volný muž, který také ještě nebyl v důchodu byl náš řidič, takže jsme v této svaté trojici vyrazili do místní pivnice. Ta byla sympatická hned ze dvou důvodů. Za prvé byla velmi blízko našeho hotelu a za druhé měli na čepu 10 druhů piv. No uznejte, že provokovat v tomto prostředí bílým vínem, čistou vodou či snad dokonce kefírem s Fibčou by bylo nejenže provokativní, ale naprosto neslušné. Takže jsme opatrně zahájili degustaci. Tímto bych ukončila vyprávění pondělního dne a nenápadně přešla ke dni dalšímu.