Už v tom opět jedu (zpět)
Vzdávám to. Ten kufr na nádraží vážně neodtáhnu. To zase byl nápad. Sbalit si do lázní vše potřebné. Doma zůstaly jen zimní bundy a kozačky. Vytahuji vizitku a objednávám si odvoz taxíkem od lázeňského domu na nádraží.
V mezičase ještě projdu všechna známá místa, poobědvám v oblíbené kavárničce. V odlesku vínové skleničky zalesknou se i mé utajované slzy. Hrdinně se loučím „tak zase za rok“ a pevně tomu věřím.
Před lázeňským domem si ještě povídám s paní od jídelního stolu.
Najednou přijíždí taxi.
„Ten už je asi pro Vás“ upozorní mě.
„Kdepak, já mám ještě 15 minut čas“ sedím v klidu dál.
„Dívá se na Vás, myslím, že je to opravdu Vaše taxi“ přesvědčuje mě ta hodná paní.
„Pokud si mě chce odvézt, ať si pro mě dojde“ odpovídám se smíchem.
Dveře taxíku se otevírají, řidič se blíží.
„Taxi na nádraží objednané na 13.15?“ ptá se.
„No vidíte, přišel“ loučím se a opravdu odjíždím.
Na nádraží jsem první. Přicházejí další a další odjíždějící hosté. Můj lodní kufr mi pomáhá naložit do vagónu manžel mé kamarádky. Lidé se cpou všemi směry. Už jsem neměla ani šanci znovu vystoupit na peron, poděkovat a rozloučit se.
Sedám si ve čtvrtém vagónu na své sedadlo číslo 42, připravená sluchátka i hudba v mobilu. Dělám si pohodlí na příštích šest hodin jízdy.
„Promiňte, tady sedím já“ ozve se mi nad hlavou.
Starší paní se tváří, že to myslí zcela vážně.
„To určitě ne. Je to mé místo“ nedám se.
„Já mám čtyřicet dvojku“ oponuje mi.
„Já mám taky čtyřicet dvojku“.
„A sedíte v dobrém vagónu?“ zkouší mě zviklat.
„Určitě ano“.
„Kupovala jsem si jízdenku přes internet“ vytahuje další trumf.
„Já také“ odpovím a chystám se hledat průvodčího, ať vyřeší naší situaci. Procestovat dvě na jednom sedadle přes celou republiku nevyznívá příliš lákavě.
Navzájem si ukazujeme jízdenku. Paní si kupovala jízdenku na cestu tam i zpět zároveň, u toho zpět bohužel nezměnila datum.
Zůstávám sedět na svém správném sedadle, ale je mi ji líto. Naštěstí je ještě volné místo a můžeme vyrazit na cestu.
Zjišťuji, že v Pendolínu je nutná jízdenka jen na trase Bohumín-Praha. Praha-Františkovy Lázně není místenka nutná. To samé platí i ve zpátečním směru.
V praxi to vypadá tak, že vlak je nacpaný k prasknutí, v uličkách se válí kufry a děti. Děti řvou. Pohádky pro děti řvou a řve i průvodčí, neboť lid cestovatelský není příliš ukázněný. Zmatek nad zmatek. Tiše sedím na svém těžce vybojovaném sedadle, vyhlížím Prahu a doufám, že všichni vypadnou. Ze sluchátek mi zní Kornova píseň „Každá trampota má svou mez“.
Z Prahy již vše probíhá v klidu a míříme směr Olomouc – Ostrava – Bohumín.
Z oken se dívám na ubíhající krajinu.
„Ach Čechy krásné, Čechy mé“ mumlám si tiše. A taky notuji „Morava, krásná zem“.
Máme to ale krásnou zemi.
U srdce nějak teskno je mi.
Doma si musím koupit pokladničku – prasátko.
Možná raději mamuta či jiného velkého slona.
Na další lázně šetřit musím drobátko.
Tak vítej holka, do reality. Vítej zpátky doma.