NEPŘEHLÉDNI
Milý čtenáři. Dovol nám oznámit, že jsme včera byly slavnostně pokřtěné. Pokud by jsi chtěl Zavolat mi včera a nebo se dozvědět Co v kartách nebylo, není nic jednoduššího než si nás koupit. Zájemci, prosím pište na hanlen@hanlen.cz.
NEPŘEHLÉDNI
Téměř na rok přesně plánuji další křest. Pevně věřím, že tentokráte to vyjde. Už se na Vás moc těším.
NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

Archiv | Červen 2022

1655491067-nahled-room-g446cb05bb-1280.jpg

„Já na televizi nekoukám“ hlásila jsem všude. Dokonce jsem osm let televizi neměla a vůbec mi nechyběla.

Byla jsem tím známá v širokém okolí.

Nebylo možné se mnou diskutovat o reality show, seriálech, televizních zpravodajstvích, ani o sportovních utkáních.

Žila jsem si svůj spokojený netelevizní život, poslouchala hudbu a aktuální informace čerpala z internetu.

 

A pak jsem nastoupila do auta.

Na tom by nebylo nic zvláštního, pokud by v tom autě neseděl můj nový partner. První dny jsme se poznávali, povídali, chodili do přírody, sauny, mezi přátele a vystačili jsme si sami. Jenže pak přišlo odhalení. Našel si mě muž, který celoživotně má televizi v každém pokoji.

 

Jako zkušená žena vím, že problémy ve vztahu může vyvolat například  rozdílnost v koníčcích, názorech na politiku, náboženství, smysl či nesmysl pro humor a jiné známé faktory. Že v tom může hrát roli bedýnka plná blikajících obrazců mě nenapadlo.

Má televize v obývacím pokoji začala plnit svou funkci. Až tak úplně moc mi to nevadilo, já si v mezičase ve vedlejším pokoji pokecala na telefonu.

Zlom přišel ve chvíli, kdy jsme zjistili, že spolu trávíme veškerý volný čas, to znamená i ten v kuchyni. Jenže ouha. Tam chyběla blikající kulisa.

 

Život je o kompromisech.

Dohodli jsme se, že v kuchyni pojede jen příroda, hudební kanály a jako bonus vařící pořady. Žádná politika, sport nebo stupidní seriály.

 

„Zkusme se podívat, kolik dnes stojí malé televize“ vyslovila jsem prapodivnou větu, když jsme kráčeli kolem elektro obchodu.

Za celých pět minut jsme vycházeli z obchodu zpět s televizí pod paží.

Můj muž byl šťastný.

Televize nainstalována v kuchyni – bohužel ani obraz ani zvuk.

Druhý den k televizi přibyla anténa – hrálo krásně všech 40 programů ze 140 možných – všechny polské.

Další možnost zapojit novou telku ke kooxiálu v obýváku byla. Nebyla však má chuť vrtat díry do zdí.

Ještě, že máme moderní dobu. Došli jsme k mobilnímu operátorovi, přepsali smlouvy na telefony, zřídili mobilní odběr televize a převod k jejich internetu. Vypověděli smlouvu se současným poskytovatelem internetu a čekali na technika.

 

První technik za 14 dnů nedorazil. Druhý dorazil a oznámil, že by musel překopat celou chodbu. Nevím proč, opět jsem odmítla.

Takže zpět obnovit vypovězenou smlouvu k internetu. Odmítnout internet u mobilního operátora a vrátit zapůjčenou krabičku k připojení. I ke starému internetu, který je v dětském pokoji musela by se vykopat ve zdi cestička. Nebo se koukat na telku v děcáku.

My však jako dva urpuťáci chceme telku v kuchyni.

 

A tak sedíme v kuchyni s novou malou nehrající televizi, která je vlastně stará, protože není chytrá.

V obýváku zatím hraje stará velká televize, která je chytrá, ale zase tam nejsme my.

 

V očích mého muže zajiskřilo – vyměníme televize.

 

Dnes se v prostorném obýváku krčí na televizním stolku malá blbá telka, která je ráda, že vůbec přežila a nebyla vzteky defenestrována z okna.

 

V malé útulné kuchyni pak trůní na malém prostoru velká stará, za to však chytrá obluda. Nabízí spoustu programů a bliká o sto šest. Hraje, co jen ji stařičké síly stačí a je šťastná, že je v naší společnosti.

 

Nám je to šumafuk.

Kecáme, smějeme se a vůbec - stejně máme oči jen pro sebe.

 

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1655490572-nahled-adam-and-eve-ge13c7921f-1280.png

Ten den se Adam s Evou probudili v docela dobré náladě.

Obloha jako vymalována a rajská zahrada jim nabízela samé delikatesy.

Rozhodli se, že si zajdou na zdravou ovocnou snídaní, sednou si pod strom a budou si vyprávět o všem, co jim slina na jazyk přinese.

Protáhli se, podívali na sebe a vyrazili na cestu.

Oblečení, namalování ani kontrolu svých mobilů neřešili a tak byli docela rychle připravení.

 

Adam chtěl jít jako obvykle do stínu lípy, kde to moc pěkně vonělo a bzukot včel zněl jako líbezná melodie.

Eva však znovu začala.

„Adame, pojďme k jabloni, je tam taky stín.“

„Neblázni, Evo“ snažil se Adam o zodpovědnost, ale když viděl, jak se před ním Eva zavlnila v bocích, ležérně odhodila vlasy dozadu a svůdně se usmála, jen vzdychl a vydal se za ní.

Celá zahrada byla nádherná a oni dva tam mohli být, jak dlouho chtěli a jíst a pít, co jen hrdlo ráčilo.

Jejich šéf měl jen jednu podmínku – nesmí utrhnout a sníst jablko ze stromu poznání.

 

„Hele, Adame, přemýšlela jsem….“ začala opatrně Eva.

Adam zpozorněl. Když Eva začala přemýšlet, ještě nikdy to nepřineslo nic dobrého. 

„Proč myslíš“ pokračovala nenápadně… „že nemůžeme jablko právě z toho stromu. Není přece ničím zvláštní. Má kořeny, kmen, větve, listí a dokonce i ovoce jako mnohé další stromy v okolí.“

Adama ty ženské řeči moc nebavily, ale nechtěl být nezdvořilý, tak filozofický odpověděl, že zřejmě „není jablko jako jablko“.

Eva na chvíli zmlkla. V duchu musela uznat, že Adamovi to vážně pálí.

Ve vzájemné symbióze došli pod inkriminovanou jabloň. Sotva se posadili do jejího stínu, uvědomili si, že si cestou zapomněli utrhnout něco k snědku. Adam se gentlemansky zvedl, že něco donese, když tu mu u nohy zasyčel had:

 

„Kde by jsi chodil, Adame? Snídaně Ti visí přímo nad hlavou, stačí jen natáhnout ruku a utrhnout.“

Adam zůstal jako opařený.

„Hade, k čemu mě to nabádáš? To přece nesmíme. To by si nedovolil ani samotný ďábel.“

Had jen syknul: „Kam čert nemůže, nastrčí bábu.“

Eva vyskočila jako by ji něco píchlo. „Kdo je u Tebe bába, hade?“

Adam cítil, že dneska fakt není dobrý den. Z posledních sil se snažil zabránit blížícímu se průseru.

 

„Hele Evi, jak naštveme šéfa, vyžene nás z ráje, budeme nemocní a umřeme, to přece nechceš?“

Eva se něj podívala jako by snad nerozuměla latinsky.

 

„Adame, proč je to strom poznání? Co bychom poznali, co ještě nevíme? A vůbec, proč tady kromě nás nikdo není? Já sama bych ráda poznala nějaké kamarádky a probrala s nimi, proč Ti někdy nerozumím.“

Adam tiše přemýšlel.

„Možná, že máš v něčem pravdu, Evi.“

„Já mám vždy pravdu, pronesla bojovně Eva. „Copak by si taky nechtěl pokecat s jinými muži a třeba si zahrát s nimi i nějakou tu přiblblou hru, co jsi nutil mě – abych ti odkopla pomeranč mezi dva stromy. A ty ses radoval jako pominutý, že jsem se nestrefila a já Ti vůbec nerozuměla. Třeba by pro tohle měl někdo jiný, kdo by vypadal jako ty, pochopení.“

 

Museli uznat, že jim chybí společnost jiných lidí. Jenže, kde je vzít? Jak zařídit, aby bylo více Adamů a Ev? Jak se takový člověk vyrábí? Odkud přichází? Jak mluví?

Otázka střídala otázku. Oba byli jako v transu a nechápali, co se to najednou stalo. Kde se v nich vzala ta zvídavost a touha po objevení něčeho nového. Zajímavého. Vzrušujícího. Zakázaného.

 

Had se mezitím radostně plazil okolo stromu.

„Sssssáhni a sssssssssněz to krásné jablko ….. „ lísavě napovídal Evě.

Ženy už odpradávna byly odvážnější. A tak Eva ……..ssssáhla …..

 

Díky tomu, máme my holky spoustu kamarádek a chlapi si mezitím v klidu můžou zahrát fotbálek.

Co svět světem stojí Adamové si hledají Evy a Evy své Adamy.

A přesto, že si vlastně vůbec nerozumí, nakonec je jim spolu přece jen dobře.

 

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář