Lázeňský zpravodaj č. 5
Přátele - dobré ráno.
Když jsem se včera začala připravovat na návštěvu kamarádky, bábi nenápadně kroužila kolem a pak začala vytahovat všechny modely, které měla ve skříni.
Její otázka „Myslíte, že by bylo vhodné v tom jít na dnešní taneční večer?“ mi tak trošku vyrazila dech a vzala vítr z plachet.
Poté akčně dodala:
„Půjdu tam dříve a budu Vám držet místo.“
Zrychlila jsem svou přípravu ven, abych mohla vypadnout co nejrychleji, když tu se babča začala oblékat taky.
„Pokud dovolíte, počkáme na tu Vaši kamarádku spolu“ usmála se na mě nevinně.
A tak jsme čekaly ve dvojici. Bábi si pro tuto slavnostní příležitost vzala i nový tralaláček na hlavu. Naštěstí má milá kamarádka je pohotová, vůbec nezajížděla autem k chodníku a zůstala stát uprostřed cesty. Já tak mohla rychle nastoupit a bezpečně zmizet.
Zpět na večeři jsem dorazila přesně. Bábi od vedlejšího stolu na mě radostně mávala, ládovala do sebe rychle kus žvance a pak spěchala chytit flek k tanci a poslechu.
Když jsme s Líbou vyšly po večeři na chodbu, naskytl se nám nezapomenutelný pohled. Před místní kavárnou se tlačily davy francouzských holí všech barev a velikosti a nedočkavě očekávaly otevření podniku.
Jejich majitelé a majitelky se tlačili a předbíhali jako by stáli ve frontě na banány. My, které jsme věděly, že máme v první linie svého špeha, jsme v klidu došly na konec řady a očekávaly, co se bude dít.
Okamžitě po otevření se místní sál naplnil do posledního místečka a mazáci jako smyslu zbavení začali nadšeně zdravit místní muzikanty. I chlapci od fochu byli vstřícní. Srdečně pozdravili jak všechny známé, tak i nás nováčky. Pak dokonce vyjmenovali i několik známých firem, jako pan Bohouš, pan František, paní Maruška, Anička, Boženka …..
Ještě před nějakou chvíli skoro imobilní pacienti začali netrpělivě bouchat svými berličkami do země a dožadovali se prvních tónů. Parket se zaplnil v cuku letu. Bylo to jak z pohádky o zázracích. Ti, co téměř nechodili vůbec se čiperně dobelhali na parket. Ti, co chodili trošku lépe dokazovali, že v tanci nemají konkurenci a nemůže je předběhnout ani žádný z účastníků Star dance.
Největší hit místní smetánky byla píseň „Dárkovské lázně“, kterou všichni zúčastněni pěli jako hymnu, srdnatě se u toho plácali a objímali a snažili se navázat nové kontakty mrkáním všech svých očí a lišáckými úsměvy.
Po několika ploužácích započala hrát pravá diskotéková hudba a svítící disco koule zavěšená u stropu měla co dělat, aby se stihla otáčet.
Do toho pár laserových efektů a nebylo možné rozeznat, zda se náhodou nenacházíme na známé Stodolní ulici.
V rychlých taktech jsme se připojily i my ženy bez partnerů a šťastně se usmívajíc jsme tančily zvesela i na polskou píseň „Jestesz Szalona“, což nebylo daleko od pravdy.
V této naprosto neopakovatelné atmosféře jsem zvládla vypít více vína než obvykle, neboť uznejte sami, že za střízlivého stavu to prostě přežít nešlo.
Nejlepší hřeb nás teprve čekal. Když spustili sérií italských písní přiskočila i moje bábi a pustila se do tance s takovou vervou, až ji korále vlály u krku. Pak si šla chvíli odpočinou a chytily ji do taktu až skladby od Kabátu. To čiperně dorazila znova a ukázala nám všem, zač je toho loket.
Bábi odešla po deváté hodině, já dorazila po desáté a jestli si myslíte, že už spala, naprosto se pletete. Přece ještě musela následovat noční pohádka. Usnula jsem ani nevím kdy.
Začíná nový den. Občas mi to připadá jako sen. A nestačím se divit jen. No nic, volá mě snídaně – tak jdu ven.
Krásný den Vám všem.