Lázeňský zpravodaj č. 3
Zdravím všechny své fanoušky.
Volně navážu na svou zmrzlou proceduru. Musela jsem si sundat ponožku, sestřička vytáhla
přístroj podobný fénu, avšak namísto krásného teplého vzduchu na mě foukal ze všech stran jako divý vítr ze Sibiře o chladu -70 stupňů.
V duchu jsem si hrdinně zpívala spolu s Jardou Uhlířem „Severní vítr je krutý ….“ A než jsem došla na konec písně vypnul se ten bláznivý fén.
Tři minutky uběhly jako voda a můj kotník se tvářil, že patří dobře vymrzlé mrtvole. Pak jsem si ho šla dobrovolně odmrazit do fitcentra. Na rotopédu jsem zařadila rychlost a chystala se předjet všechny své lázeňské kamarády. Za 15 minut jsem ujela 7 kilometrů a celá uřícená se vypotácela ven.
Odpoledne nás všechny nově příchozí nahnali do společenského sálu na informativní hovory. Nutriční sestra se svými 120 kg vypadala, že o nutriční problematice toho moc neví. Nicméně nám řekla něco málo hřejivých a povzbudivých slov do dalších dnů a mohli jsme se pokojně rozejít.
Moje bábi si mě odvedla do prostor u cukrárny, kde jsme pocucávaly dobrou vodu a poslouchaly klavírní melodie. I ke zpěvu došlo. Mě se to moc líbilo už z jediného důvodu, že bábrlinka asi ctí kulturu a na hodinu se odmlčela. Poté za ní přijela kamarádka a odporoučely se na pokoj probrat pár holčičích záležitostí.
Nastala doba večeře. Přemluvila jsem svou mladou šedesátiletou kamarádku Líbu od stolu v jídelně na posezení v kavárně. Je to jediné místo, kde se může oficiálně kouřit, takže se chytila jako rybka na návnadu a mohly jsme vyrazit. Ona si dávala čouda a já na uklidnění vinný střik. Na pokoj jsem dorazila okolo sedmé večerní.
Babička už na mě s úsměvem v pyžamku čekala, vypnula televizi a hopsla do postýlky. Bábi v posteli, zuby ve sklenici a já v prd....li. Kolem deváté hodiny si Haňa vzpomněla, že by nebylo špatné něco pojíst. Rozsvítila a začala si krájet jablíčka a další pochutiny. Kolem desáté se vydala do koupelny. Chtěla jsem toho rychle využít a usnout. Chvíli se z koupelny ozýval šramot a hluk a pak nastalo ticho. Minutu, dvě, tři, pět.......
„Co je mi po tom, co bábi dělá?“ říkala jsem si v duchu.
Pak jsem trochu znervózněla.
„No jo, ale už taky není nejmladší a nerada bych ráno otevírala černému havranovi“
Nedalo mi to.
„Jste v pořádku?“ volám do koupelny.
„Jo, jo, já si tady tak jenom přemýšlím.“
Poté se přemístila přemýšlet do lůžka a asi do dvou byl opravdu klid. Pak začal již známý pochod postel – toaleta a zpět. . Od pěti rána začal pro mou kamarádku nový den a tudíž i pro mě.
Podle hesla „ranní ptáče dál doskáče“ jsem na masáži byla jako první. Statný pan masér si mě pohazoval jako princezna Droběna prince v legendární Popelce. Vypadalo to, že budu stažená z kůže a nechám ji ležet volně pohozenou na lehátku. Nicméně, síle chlapských rukou se nic nevyrovná a masáž byla báječná.
Den probíhal celkem hladce, ještě mi opět ve svěráku mávali nohou, tentokrát dopředu a dozadu. Následoval rašelinový zábal a oběd.
Poté na mě dolehla únava z probdělých nocí a rehabilitací a v jednu jsem si zodpovědně schrupla až do 1/2 čtvrté. Pak jsem se vydala do města a na večeři. Celou dobu jsem svou starší kamarádku ani okem nezahlédla.
Má stravovací parťačka Líba mě opět následovala do kavárny. Okolo osmé jsme se ploužily k výtahům, když tu slyšíme odněkud hudbu. U cukrárny seděl frajer s kytarou a foukací harmonikou a zpíval táborové písně. Bylo to perfektní, Líba ještě zaskočila na pokoj pro domácí višňovku a bavily jsme se až do čtvrt na jedenáct.
Na pokoj jsem šla v klidu. Doufala jsem, že bábi bude ponořená hluboko do spánku a i mě po zalehnutí čeká krásná noc.
Sotva jsem otevřela dveře, přivítala mě blikající obrazovka a bezzubými ústy se usmívající bábi.
„Ááááá, paní Hanička se nám vrátila, to je dobře. Dokoukám jenom na film.“
„Jen klidně koukejte".
Převlekla jsem se do pyžama a zaujala polohu ležícího střelce.
Film dohrál. Televize se vypnula. Bylo ticho. Ale jen na chvíli.
"No", začala opatrně moje trýznitelka, "já vím, že už je sice hodně hodin, ale vy máte nadespáno za odpoledne, tak si ještě můžeme povídat"... a spustila. O tom, jak si zlomila před 1/2 stoletím ruku, o tom, jak ji manžel přivřel prsty ve dveřích, o tom, že tato příhoda má souvislost s jejich psem číslo jedna, takže mi musí taky povědět příběh o psovi. Když skončila, uvědomila si, že přivřené prsty měla kvůli psovi číslo dvě, takže mi ještě musí povědět i tuto příhodu. Pak jsme probraly všechny sousedy, doktory, řidiče autobusu a další a další a další..... v kolik jsem usnula, to opravdu nevím. Jediné, co vím, že poslední příběhy už babička vykládala jen do černočerné tmy.
Dnes jsme se ještě neviděly. Ráno jsem předstírala tvrdý spánek a zatím je tady klid.
Obávám se, že víkend bude náročný. Tak ať to alespoň Vám utíká v klidu a příjemně.
Zdraví lázeňský pacient.