Luhačovice - neděle, kdy se nic neděje (3)
Nikdy by mě nenapadlo, že začnu trpět klaustrofobii. Jsem asi hodinu ve svém příbytku a začínám mít problém. Lednička, která by měla jet tiše, vrčí, televize, která by měla hrát tiše, vrčí. Zapínám počítač, zbytečně. Signál mlčí. Já se připojují k ledničce a televizi a začínám vrčet taky.
Ve chvíli, kdy se svleču a odložím věci na postel, neboť jinde není kde, nemohu si již sednout, neboť má postelová sedačka je obsazená. Než se posadím, musím vše z postele uklidit do skříně a do polic. Nohy mám zabořené v kufru. Dokonce jsem se chvíli chtěla dívat na televizi, nicméně vsedě s hlavou vytočenou v levobok to nelze vydržet dlouho. Natáhnu se na svou pryčnu. Jediné místo k odložení hlavy je radiátor, což opravdu není příliš pohodlné. Když ji složím na polštář, spím.
Začala jsem psát s notebookem na kolenou. Pokrčených kolenou. Začíná mě bolet levý i pravý kloub, bederní páteř zároveň s krční. Přidává se hlava. Z veřejné kuchyňky jsem si vypůjčila skleničku a plním ji až po okraj růžovým vínem. Bílé došlo. Tedy ne mě, ale ve vínotece. Nedělám si legraci. Pomalu dochází i můj pověstný smysl pro humor.
Když jsem vyndávala víno z lednice, díky mé neopatrné manipulaci, vypadly i všechny ostatní potraviny. Chvíli se zabavím úklidem. Romanticky jsem si koupila svíčky, nikoliv však sirky. Svíčky jsou tak blbého tvaru, že je nemohu použít ani jako alternativu.
Z kabelky vytahuji i další část nákupu - zubní pastu. Že bych si dnes provedla v noci nějaký kanadský žertík a namazala kliku zubní pastou? Bavím se ve stylu Mistra Beana. Ještě chvíli a pošlu si sama sobě pozdrav z dovolené.
Dívám se jako vězeň ven ze své kobky na přilehlý dvůr. Pravda, vycházky zakázané nemám. Jenže venku pusto prázdno. Nikde ani živáčka. Možná, že jsem jediný turista ubytovaný v tomto penzionu. Začíná mě zajímat, jak vypadají ostatní pokoje. Sleva pana domácího za ubytování není jen tak sama sebou.
Včera jsem měla problém dostat se klíčem do vchodových dveří. Klíč se nedává do zámku kolmo, ale vodorovně. To mi nějak zapomněli říct, nebýt příchozích, stojím venku ještě dnes. Zítra si jdu koupit knihu, neboť hlásí večerní krupobití a bouřky. Ovšem pokud udeří blesk a zhasnou už tak slabé světýlka v mé komůrce vážně netuším, čím se zabavím. Pro jistotu ke knize dokoupím i zapalovač, abych mohla konečně uskutečnit večer při svíčkách. Vypadá to, že při takové atmosféře zplodím než psaný text, spíše nějakou báseň. Připravte se na to. Zítra vás čeká chvilka poezie, snad vás to nezabije.
Ráno, po vydatné snídaní v posteli, vydala jsem se navštívit svou příbuznou do opravdického lázeňského domu. Když jsem zjistila, že i paní recepční má svůj pracovní prostor asi třikrát větší než já svůj pokoj, posmutněla jsem. Jako Alenka v říši divů procházela jsem se po rozlehlých hotelových chodbách a rozpínala svá křídla, tedy ruce do všech světových stran.
Celý den jsem strávila v lázeňských parcích, restauracích, na promenádním koncertu a také v již zmíněné vinotéce. Při obědě si ke mně přisedli manželé ze Zlína a dvě hodiny jsme si povídali jako stáří známí. Potkávala jsem samé rozjařené rodinky s dětmi a zamilované seniorské páry. Teprve až navečer mi došla časová chybovost mých vycházek. Já domů a šviháci ven. No jasně, co by taky ti chlapci dělali odpoledne v cukrárně či na promenádním koncertě. Čas šakalů je mnohem pozdější. Poučená zítra měním svůj harmonogram. Odpoledne spánek a procházky nechám na večer. Jen se bojím, že můj plán bude hrubě narušen třesky plesky hromy blesky.
Chci dnešní příspěvek uložit a hledám signál. Otevírám dveře na chodbu. No to je nápad. Našla jsem signál a prostor. Dokonce je tady ještě spoustu židliček jako v ordinaci u zubaře. Prošli starší sousedé. Pan má pro mě pochopení a vůbec se nediví, že sedím venku.
"Málo místa" řekne a kývne hlavou k mému pokoji.
"Trošku" špitnu skromně.
"Vím, kdysi jsem tam bydlel" odvětí a zavře za sebou dveře do svého velkého království.
Mě nezbývá, než si zapamatovat, že ne vždy platí, že "číslo pět žije". Hádejte, jaké mám číslo na dveřích svého pokoje.