NEPŘEHLÉDNI
Milý čtenáři. Dovol nám oznámit, že jsme včera byly slavnostně pokřtěné. Pokud by jsi chtěl Zavolat mi včera a nebo se dozvědět Co v kartách nebylo, není nic jednoduššího než si nás koupit. Zájemci, prosím pište na hanlen@hanlen.cz.
NEPŘEHLÉDNI
Téměř na rok přesně plánuji další křest. Pevně věřím, že tentokráte to vyjde. Už se na Vás moc těším.
NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

První noc v novém bytě (2)

1595621707-nahled-water-1487304-1280.jpg
První noc nezklamala. Ještě než jsem ulehla, uslyšela jsem zvláštní zvuky, které mě doprovázely všude, kde jsem se po svém příbytku hnula. Chvíli jsem přemýšlela, co by to mohlo být než mi došlo, že to někdo ze sousedů usnul rychleji než já spánkem spravedlivých a chrápe jako dřevorubec. Na chrápání ve své posteli jsem docela zvyklá, ať už z osobního či lázeňského života. Naivně jsem si myslela, že když mám jednolůžkový pokoj o tuto zkušenost jednoduše budu ochuzená. I kdepak. Ležící spící sama chrapotem cizích stejně jsem uspávána.
 
Jak jsem se již zmínila o slabém signálu místní sítě, i tato záležitost je mi požehnaně kompenzována sítí jinou, pavoučí. Dívám se na ty nádherné díla v rozích svého apartmánu, cítím se být ve společnosti těch, co štěstí přináší spokojená a před usnutím si zpívám veselou píseň "máme rádi zvířata". Sloku o tom, že je to z důvodu, že jsou chlupatá raději ani nevyslovuji, protože jak vidíte, tady se plní přání na počkání.
 
Před zalehnutím pár bezpečnostních záležitostí - zavřít obrovské okno na toaletě /tudy by se volně mohl někdo protáhnout/. Uložím brýle do pouzdra a tím ušetřím místo na nočním stolečku. Vytahuji minerálku a dávám si ji na zem kolem postele. Ukládám si zde taky mobil. Kdyby náhodou někdo zazvonil, tak abych se ve tmě nepřerazila o vše, co mi stojí v cestě. Než zavřu oči, připomínám si, co vše mám pod nohami a nabádám se k tomu, že ve tmě nesmím jen tak vstát a jít. Mohl by nastat pád a pak absolutní klid.
 
Usínám. Mé nahé tělo pokrývá husí kůže, takže v polospánku si oblékám jedno z mnoha triček. Ptáte se, jak jsem ho našla? Jednoduše, stačilo natáhnout ruku nad sebe. Po necelé hodině spánku navštívila mě má kamarádka menopauza, orosila celé mé tělo i s tričkem a mě nezbylo, než ladně vyskočit na postel a otevřít okno dokořán. Skládám se na postel a pokračuji ve spánku. Po hodině se opět probouzím. Zima se mnou klepe jako matka s puberťákem, ruce mám zaseknuté v žebrech topného tělesa a nohy volně spočívají na nočním stolku. No nejsem já labužník? Takže opět, hoplá na postel, okno k vesmíru dokořán zavřít, shozené věci ze stolečku nahodit, pohladit zaseklé a odřené ruce a pokračuji ve spanilé jízdě. Probudila mě rána. Oči si pomalu znovu zvykají na tmu. To jen trochu visím z postele, nohou jsem shodila minerálku, která vydala ten hlasitý zvuk a ruku mám pro změnu zaseklou ve skříni, v části kterou jsem pracovně nazvala botník. Tudíž zcela nepochopitelně držím ve své dlani střevíček a občas se bouchnu podpatkem do hlavy. Volná ruka hledá po zemi mobil, abych si posvítila na tu legraci kolem dokola. Kufr frajersky kolmo stojí a tváří se, že se ho to netýká. No jen počkej, kamaráde, do rána daleko. Znovu menoška-kámoška. S botou v ruce tančím na posteli a otevírám okno. Pak už spím jako miminko až do rána. Jen občas bouchnu v rytmu samby končetinou do stěny. Takže pokud za ní někdo spí, asi jsem ho trochu rušila, což uznávám, že věc je nemilá.
 
Ranní zpěv ptactva a bouchnutí hlavy do okenního rámu otevřeného okna mi přeje krásný dobrý den. Je neděle. S úsměvem na líci třu si palici a pouštím si rádio v místní televizi. Stačí dva kroky a jsem v koupelně. Sprchuji se a doufám, že jsem nezaspala na snídaní. Po návratu ze sprchy a pohledu na svůj kuchyňský kout ve tvaru ledničky vím, že tady pozdě přijít nemohu. Oblékám se a jdu si do přízemí penzionu zalít kávu a čaj. V euforii nádherného rána si uvědomuji, že jsem úplně zapomněla obléknout si kalhotky. No nebojte, sukni mám. S horkými nápoji vracím se zpět. Nachystám si pečivo, zeleninu a plátky salámu k snídaní. Vzhledem k absenci stolu a stolku to vypadá, že mě čeká snídaně v posteli. Ó jak romantické. Jsem vážně svůj vlastní skvělý společník.
 
Teď jsem si vzpomněla, že v každých lázních je kromě léčících se seniorů a bujarých rodinek s malými dětmi i čas od času nájezd chlapců věku přiměřeného na dodatkové dovolené. Jejda, kdypak to tady asi vypukne? V pondělí, v úterý….. ????
 
Dnešní den plný tajemství je přede mnou. Odcházím neohroženě do terénu a pokud by, snad náhodou, stalo se něco zajímavého, samozřejmě vás budu ráda a barvitě informovat.
 
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Luhačovice | publikováno: 12.08.2018

Komentáře