NEPŘEHLÉDNI
Milý čtenáři. Dovol nám oznámit, že jsme včera byly slavnostně pokřtěné. Pokud by jsi chtěl Zavolat mi včera a nebo se dozvědět Co v kartách nebylo, není nic jednoduššího než si nás koupit. Zájemci, prosím pište na hanlen@hanlen.cz.
NEPŘEHLÉDNI
Téměř na rok přesně plánuji další křest. Pevně věřím, že tentokráte to vyjde. Už se na Vás moc těším.
NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

Houpačka

1709412263-nahled-girl-2242858-1280.jpg

„Hoplá“ zvolám a začnu se smát.

Sedím na dřevěné desce zavěšené na stromě.

„Hoplá“ zvláštně se houpe někdo vedle mě.

 

„Ahoj“ otáčím se vpravo a ….

„Ahoj“ zaslechnu ozvěnu v pravém uchu.

 

Vedle mě sedí anděl.

Vypadá docela dobře.

 

„Máš se?“ ptá se mě a šoupe nohami.

 

„Mám“ odpovím, protože vím, že je úplně jedno, co řeknu.

Chápu, že jsem se zbláznila.

Protože přece není možné, abych v padesáti seděla na houpačce.

 

„To je skvělé“ odpoví mi ten nadpozemský hezký chlap a odrazí se o něco víc, než na co já mám koule.

 

„Houpeš se skvělé“ znalecky podotknu. „Skoro jako popoháněný vánkem.“

„A máš koule“ doplním.

 

„Jsem anděl“ odpoví a lišácký se zasměje.

 

„A máš koule?“ zeptám se hloupě.

„O tom nepochybuj. Kdybych neměl koule, kde bych asi vzal odvahu houpat se jako nesmrtelný?“ udiveně mi pokládá otázku.

 

„Třeba by jsi mohl odrazit se ještě víc“ provokuji ho. „Kdybys náhodou vyletěl ze sedla, zachránily by tě křídla.“

 

„Nejsem žokej, abych vyletěl ze sedla“ odpovíš a díváš se na mě jako na malé dítě.

 

„A k čemu máš křídla, když ne k letu?“ doplním svou další větu a odrazím se k dalšímu zhoupnutí.

 

„Ty nevíš, k čemu má anděl křídla?“ překvapením otevřeš pusu.

 

„K třepotání a mávání ve větru?“

 

Směješ se a houpeš se čím dál výš.

Při dalším odpíchnutí se mi na sekundu podíváš do očí.

„Myslíš si, že jsem pták?“ zavoláš do prostoru.

 

„Nejsi“ odrážím se čím dál víc.

 

„Má křídla jsou jako vaše ruce, potřebuješ je ke všemu co máš rád. K pohlazení, k uklízení, k pokárání, ke šťourání, k pozdravení a k obejmutí, ty popleto…“ voláš na mě z koruny stromů, kde jsi doletěl, aniž bych si všimla, jak jsi tohle tohle tohle všechno mohl dokázat. I když jsi anděl.

 

„Jak ses tam dostal?“ ptám se a cítím v sobě závistivě píchání pod levým žebrem.

 

„Dostanu se úplně všude, kde chci a můžu být kým jen chci“ voláš na mě a zasypáváš mě listím.

 

„Ty se máš, můžeš vše“ volám nahoru.

„Ty se máš,  můžeš vše“ slyším dole.

 

„Anděli, slyším ozvěnu“ volám na Tebe na třetí větev.

 

„To je odpověď, ty blázne“ zaslechnu těsně předtím, než skočíš na první mrak, který Tě odveze meteletu blesku domů.

 

 

 

 

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Andělské pohlazení | publikováno: 02.03.2024

Komentáře